Když sněží otázky
Upozornění: článek nemá obsah ani smysl, jedná se pouze o volný proud myšlenek a otázek...Potřebovala jsem se nějak vypsat a tohle bylo zrovna nejlepší nebo to jediné, co šlo. Asi to bude úvaha...sama nevím. Nevím nic. Nevědět je tka krásné, tak blažené. Proto jsou malé děti tak štastné. Kvůli své nevědomosti? Nevím. Jak osvobozující slovo. Prostě nevím. Neznat odpvoěd. Nevědět, jaká je skuečnost. Neumět popsat realitu. Záleží na tom? Vadí to? Proč? Komu? Je zima. Leden. První měsíc nového roku. Za okny padá sníh. Ze sedmého patra jsou vidět zasněžené vrcholky jehličnatých lesoparků. Od rána stále hustě chumelí. A v mé mysli nastala sněhová vánice. Věříte, že myšlenka je nerjychlejší činnost, jaké je naše tělo schopno? Jeden spisovatel ve své knize pravil, že myšlenky jsou hvězdy a on v nich nedovede rozpoznat souhvězdí. Tím spisovatelem byl John Green a kniha se jmenovala Hvědy nám nepřály. Ten název je zvláštní. Jsou to opravdu hvězdy, kdo nám nepřeje? Co by na takovou obžalobu řekla