Když sněží otázky

Upozornění: článek nemá obsah ani smysl, jedná se pouze o volný proud myšlenek a otázek...Potřebovala jsem se nějak vypsat a tohle bylo zrovna nejlepší nebo to jediné, co šlo.

---

Asi to bude úvaha...sama nevím. Nevím nic. Nevědět je tka krásné, tak blažené. Proto jsou malé děti tak štastné. Kvůli své nevědomosti? Nevím. Jak osvobozující slovo. Prostě nevím. Neznat odpvoěd. Nevědět, jaká je skuečnost. Neumět popsat realitu. Záleží na tom? Vadí to? Proč? Komu?

Je zima. Leden. První měsíc nového roku. Za okny padá sníh. Ze sedmého patra jsou vidět zasněžené vrcholky jehličnatých lesoparků. Od rána stále hustě chumelí. A v mé mysli nastala sněhová vánice. Věříte, že myšlenka je nerjychlejší činnost, jaké je naše tělo schopno? Jeden spisovatel ve své knize pravil, že myšlenky jsou hvězdy a on v nich nedovede rozpoznat souhvězdí. Tím spisovatelem byl John Green a kniha se jmenovala Hvědy nám nepřály. Ten název je zvláštní. Jsou to opravdu hvězdy, kdo nám nepřeje? Co by na takovou obžalobu řekla třeba Varda, z Tolkienova světa Ardy? Jsou někde zaznamenány naše osudy? A pokud ano, jsou napsány a my je žijeme? Nebo je žijeem a ony jsou následně zapisovány? A je možné kdykoliv libovolně změnit směr naší cesty? Nebo zastavit tok myšlenek? Je někdo, kdo to umí? Naprosto vyprázdnit svou mysl? A je naopak někdo, kdo své myšlenky nikdy ani na okamžik nezastavil? Je dobré psá si deník? Sepisovat paměti? Vyprávět životní příběhy? A pokud ano, měli bychom zaznamenávat či předávat dál spíš velké hrdinské činy nebo drobné skutky? Historické body zlomu nebo události všedních dnů? Má to smysl? A můžeme tak druhým po sobě něco zanechat - my, obyčejní lidé?

Není věšího spisovatele, než je život sám. Ale většina si nechává svůj životní příběh pro sebe. Proč? Je to tak dobře? Neměli bychom se navzájem něčím tak cenným a zajímavým obohacovat? Proč namísto toho plníme knihovny braky s donekonečna opakovujícím se obsahem? Ale kdyby lidé opravdu dávali svěu příběhy svého života, četli by je druzí? Naslouchali by jejich vyprávění? Ano, existují autobiografie a biografie...ale kolik znáte knížek a kolik z toho jsou skutečné příběhy, skutečné životy OBYČEJNÝCH lidí? A proč? copak nestojí za vzpomínku, za vyprávění za přečtení...Když se vám dostane té cti, že smíte opravdu naslouchat životnímu příběhu nějako obyčejného člověka, zjistíte, že je to fascinující. Zajímavější než ta nejzajímavější fikce či román. Proč jim lidé nevěnují pozornost? copak si neuvědomují, jak je to neuvěřitelně cenné a vzácné? Jaká je to příležitost, jaké bohatství se skrývá v prostých lidských příbězích, v příbězích našich životů, našich emocí a myšlenek?

A za oknem pořád sněží...