Ptačí svatyně

Toto je líčení, které jsem psala před dvěma lety ve škole. Vůbec bych ho sem (vzhledem k době, kdy vzniklo) nedávala, ale přiměla mě k tomu jedna věc. Tomu krásnému koutu přírody, který v něm popisuji, bude brzy konec. Někdo se rozhodl na louce v těsné blízkosti postavit paneláky. Uprostřed lesa. Nevím, co víc k tomu říct. Takže tohle je tak trošku z nostalgie...Přimpomínka něčeho, co brzy přestane být pravdou :(

Věnováno Charlie! Protože je to skvělá holka. Protože píše nádherné povídky. Protože to byla ona, která mi věnovala krásný komentář pouhý den po založení blogu a tím mě nevědomky přiměla podívat se na její blog. Přiznávm, že tato návštěva může téměř za vše, co se mě a blogu týče :-) Lottin nádherný blog (dnes můj nejoblíbenější) mi byl inspirací, průvodcem a kamarádem prakticky od založení toho mého. Byl to právě její seznam SB (a poté jejich seznamy), který mě přivedl k většině blogů, které mám dnes v oblíbených a s radostí je navštěvuji. Ale zde inspirace ani radost pocházející z její tvorby a blogové práce ani zdaleka nekončí. Charlie je neuvěřitelně šikovná a nadaná. Ale hlavně, je to moc hodná a milá holka, alespoň v té míře, v jaké ji může člověk poznat přes blogový svět.

Charlotte Evans, Charlie, Lotte...DĚKUJI! :-)

---

"Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a kolem rudý vřes. Tam ptáci, laně chodí pít, pod javorový kmen, ti ptáci za dne bílého, ty laně v noci jen."

Tato písnička je mi nejmilejší, když v kterékoliv roční době navštívím svou babičku a jdeme se společně podívat na jedno kouzelné místo uprostřed Adamovských lesů. Blízko šedých paneláků, blízko prašné silnice, a přece tak daleko od městského ruchu a starostí všedních dnů se ocitáme, když sejdeme po úzké, klikaté lesní cestičce, která jako by nám už předem říkala, že na jejím konci spatříme nevídanou krásu přírody.

Lemována mladými stromy a ještě menšími, útlými stromečky nás zavede ke králi tohoto lesa, stromu nejmohutnějšímu a nejvznešenějšímu, prastaré, ctihodné lípě.

Z její majestátnosti se nám točí hlava, před její krásou padáme na kolena. Volá nás, abychom přistoupily a spočinuly na lavičce ve stínu jejich větví. Je nám krásně. Posloucháme uklidňující šumění listů a zcela se oddáváme tomu božskému klidu.

Ale přece jen je tu ještě něco, co nám nedá spát. Mezi šelestem větví slyšíme ještě jeden zvuk, tichž, klidný a přece tak výazný. Ano, stará lípa tu nestojí jen tak sama a bezdůvodně, nýbrž střeží poklad tohoto lesa, Ptačí svatyni.

Studánka, zasazená v mohylu kamenů, které dávno obrostly mechem, dělá z tohoto místa ten nejnádhernější kout přírody, jaký znám. Z útrob skály tryská ledový pramen čisté, pitné vody, která si vesele stéká do mramorové mísy, ze které se zpěvem odchází na svou pouť lesem. Ještě předtím se však zastaví v malém jezírku "vydlážděném" přírodními kameny. Uprostřed jezírka stojí, jako na stráži, mohutný válcovitý kámen. Tento kámen slouží lidem k tomu, aby se mohli napít léčivé vody. A ještě jedna věc je na tomto místě tak krásná.

V průčelí studánky je vytesán citát, který rozechvívá každý koutek mé duše svou krásou a pravdivostí.

"Bůh musel ptáky opravdu milovat,

jinak by jim nedal křídla,

jako dal svým nejmilejším andělům."