Každá postava má svůj příběh - 2. kapitola

Pokračování první kapitoly povídky...

Tato kapitola je věnovaná Mai. Přeju jí, aby si věřila tak, jako věřil děda Argiemu a aby neztrácela víru!

Autorkou krásného obrázku je Penny :-)

---

Jeho okolí si brzy všimlo, že za žádných okolností nekouzlí. Děti kouzelníků v okolí se mu začaly posmívat. Označily ho za motáka a vyloučily ze svého středu. Neměl žádného kamaráda.

Příbuzní už nejezdili tak často a nevozili tolik dárků. Přestali na něj být pyšní a i když se k němu nechovali špatně a nijak mu neubližovali, byli odtažití a příliš se o chlapce nezajímali. Navzdory slovům lékouzelníků nevěřili, že bude dost schopný na to, aby jej vzali do Bradavic.

Jediný, kdo neztrácel víru v chlapcovo kouzelnické nadání, byl jeho dědeček. Ten, po kterém zdědil malý Argie své křestní jméno. Děda Argus nesdílel názor ostatních, že z chlapce nic nebude. Právě naopak...

"...a každý rok, na večer svátku všech svatých, přichystají bradavičtí skřítci velkou hostinu..."

Děda už zase seděl v dětském pokoji a vyprávěl svému vnukovi o Bradavicích. Chlapec visel na každém jeho slově a dychtivě se dožadoval pokračování. Dědeček však mlčel. Seděl náhle bez pohnutí a upíral svůj pohled za chlapcova záda. Argie se otočil. Ve dveřích pokoje stála jeho máma a propalovala starého muže svýma jasnýma modrýma očima. Pak na něj kývla a odešla do vedlejšího pokoje.

Malý Argus pozoroval dědečka, jak se s tichým povzdechem zvedá z křesla a pomalým krokem následuje svou dceru. Ve dveřích se otočil a věnoval vnoučkovi povzbudivý úsměv.

"Tak zase někdy příště, Argie. A nezapomeň, co jsem Ti říkal. Jsi stejně dobrý kouzelník jako všichni ostatní a jestli si Tvoje magie dává trochu načas, má k tomu nejspíš svůj důvod. Nemusíme znát odpověď na všechny otázky, ale nesmíme ztrácet víru! Jednou budeš výborným bradavickým studentem. Já v Tebe věřím."

Chlapec vstal, přešel pokoj a objal bělovlasého muže kolem pasu.

"Děkuju, dědečku."

Vrásčitá ruka prohrábla vlnité vlásky a pohladila vnuka po hlavě. Poté děda opustil pokoj. Argus zůstal sám. Sedl si na postel, aby mohl přemýšlet o dědových slovech.

"...neztrácej víru"...to se ti řekne, dědečku, ale jak, když Ty jsi jediný, kdo mi opravdu věří?

Zatímco Argus dumal nad svými kouzelnickými vyhlídkami, jeho matka seděla v salonku a vedla vážný rozhovor se svým otcem.

"Tati, proč to tomu klukovi vykládáš? Copak nevidíš, že v něm svým povídáním vzbuzuješ falešné naděje? Copak to už tak nemá dost těžké? Není Ti Arguse líto?"

"Víš, čeho mi je opravdu líto?", odpověděl tázaný zamračeně.

"Že Argiemu nevěříte. Chováte se k němu jako k motákovi! Ty se možná ještě ovládáš, ale Tvůj mužmu dává denně najevo, jakým je pro něj zklamáním. A přitom úplně bezdůvodně!"

"Ale jeho magie přece..." Nenechal svou dceru domluvit.

"Jeho magie je naprosto v pořádku. Jenom se prostě projeví trochu později. Vy ale děláte, jako kdyby nikdy neměl kouzlit, ačkoliv vám lékouzelníci řekli opak!"

Když skončil, byl velmi vzrušený a oči mu plály upřímným rozhořčením. Jeho dcera chvíli nebyla schopna slova. Starcova plamenná řeč ji velmi překvapila a zcela vyvedla z míry. Když se vzpamatovala, pokusila se o uklidňující tón...

"I kdyby se mu magie uvolnila, k čemu mu to bude, když ho nevezmou do školy? Vždyť od prvních projevů trvá několik let než se magie ustálí natolik, aby nad ní kouzelník získal plnou kontrolu a mohl být přijat ke studiu. Nepřijmou Arguse do prvního ročníku, když mu bude víc než 12!"

Dívala se otci do očí a její výraz byl strhaný a unavený. Pochop, že i mě to bolí, ale nevidím naději, pomyslela si.

Upřeně ji sledoval. Vím, že je to pro tebe těžké, ale vždycky je nějaká možnost. Neměla bys to vzdávat, už kvůli tomu chlapci.

"Je pravda, že Armando Dippet je v pravidlech neúprosný..."

Jejich rozhovor přerušilo hlasité zaťukání na okno. Vznášel se tam obrovský výr. K noze měl připevněnou velkou černou obálku s rudou pečetí.