Requiem
Žánr: Temné, drama
Žánr 2: Slash
Postavy: Harry Potter, Severus Snape
Přístupnost: pro všechny
Období: Kdysi dávno
Není to takové, jako když je nemocný. Je to horší. Anebo ne? Sám už nevíš.
Pokud má bolesti a pak řeknou, oč kráčí, je to rána. Čistá podpásovka, jenž tě udeří do ledvin, a ty se pak svíjíš v křeči. Udeří tě do plic a ty nemůžeš dýchat, dusíš se. Udeří tě to do srdce, náhle jakoby se objevila sraženina, která zčásti ucpe tepny, a tvoje srdce pulzuje tak silně, že by se rozskočilo a puklo jako rozmáčklá jahoda, avšak stále tam je maličký otvor, jímž se zdárně propumpuje veškerá hustá krev, a ty žiješ dál. Ať je bolest sebevětší, žiješ dál. Po pár minutách si říkáš, že tvoje láska, matka, dítě patří do těch třiceti pěti procent, u nichž zabírá léčba. A proto ten strach přehlížíš a tak děláš, že se nic nestalo. Snažíš se o normální život, načež to jednou přijde. Bolesti se zhorší, tvé milované dají do umělého spánku a pak - pak ti odejdou. Další a další sraženiny v tepnách, slané slzy, tak všudypřítomný smutek a žal, jenž tvoji hruď rozsápe jako krvelačná bestie. Jenže ty máš ještě pořád rozum, který si do nejhlubší síně v mysli schoval myšlenku na odchod. Ten prvotní šok už sis prožil. Tento ohyzdný pocit, ač je nyní tisíckrát horší, už jsi ale jednou pocítil. A tady se to právě liší. Protože když ti odejde znenadání, svět přestane existovat. Žádné slzy, žádný rozum, jen nicota a prázdnota. A ty nechápeš. Pořád nechápeš.
Sedneš si na holou zem, opřeš se o studenou zeď. V mysli jsi ještě pořád u toho, jak ti včera řekl, že se těší, až se zítra proletí na koštěti. Dárek od tebe. Ach, kdo by to čekal takovou pošetilost? Koště! Pamatuješ si na jeho jiskry v očích; zelená se roztekla, prozářilo ji slunce.
Ošiješ se, ještě pořád ho cítíš vedle sebe. Ten jeho pronikavý zelený pohled na svém těle.
Harry, můj Harry.
Celý svůj život nepobíráš. Je to tak nehorázná ironie sadistického života, či snad pouze osud? Jedny páry zelených očí odešly již před lety, a ty ses zbytek svého života staral o to, aby ty druhé, ty poslední, neztratily svůj jas. Celý život. Chránil jsi jejich majitele před největšími hrůzami světa - a obstáli jste. Oba dva. Chlapec, který přežil, zůstal naživu. Chlapci, jehož jsi za ty roky začal miloval tak svazující láskou, až tě to bolelo, se teď konečně nemohlo nic stát. Zůstal v tvém objetí a už nikdo, nikdo ti ho nemohl vzít. Jak ses mýlil, ty bláhový. Strýček Osud nalistoval na patřičnou stranu obrovské knihy a udělal na ní tlustou rudou čáru. Několikrát ji totiž vymazal, nýbrž teď si byl plně jist, že Harry Potter splnil to, co měl. Žádná cesta mu nikam nevedla, a proto ti ho vzal. Možná to měl udělat, už když byl roční mimino. Avšak ty víš, že to by pro tebe nebyl trest. Nepoznal bys jeho sladký úsměv, ani vůni jeho těla, jeho strach a ten pocit, když víš, že tě někdo zbožňuje. A o to víc teď bolí, když jsi všechno ztratil. Jsi si totiž jist, že Bůh si k sobě bere svoje milované, jenž jsou tak čistí jako andělé, mnohem dřív, než ty ostatní. Ušetří je tím totiž věčného zklamání, tohoto pekelného života a trápení. Bereš to jako pokání za svoje chyby. Nestačí ti, že ses je snažil napravit. Nebýt jich, mohly přece svět ještě nadále prozářit dvoje páry smaragdových očí.
A proto tady sedíš na zemi, nic kolem sebe. Mysl prázdná a svět se točí dál. Kdepak, ten se nikdy nezastaví.
Harry tě naučil žít, k čemu jinému bys ten dar dostal? My jdeme dál, Severusi, jdeme dál, i když nás naši milovaní opustili, aniž by nás stačili políbit na rozloučenou.
Protože to nejtěžší je opustit nás.
Pokud má bolesti a pak řeknou, oč kráčí, je to rána. Čistá podpásovka, jenž tě udeří do ledvin, a ty se pak svíjíš v křeči. Udeří tě do plic a ty nemůžeš dýchat, dusíš se. Udeří tě to do srdce, náhle jakoby se objevila sraženina, která zčásti ucpe tepny, a tvoje srdce pulzuje tak silně, že by se rozskočilo a puklo jako rozmáčklá jahoda, avšak stále tam je maličký otvor, jímž se zdárně propumpuje veškerá hustá krev, a ty žiješ dál. Ať je bolest sebevětší, žiješ dál. Po pár minutách si říkáš, že tvoje láska, matka, dítě patří do těch třiceti pěti procent, u nichž zabírá léčba. A proto ten strach přehlížíš a tak děláš, že se nic nestalo. Snažíš se o normální život, načež to jednou přijde. Bolesti se zhorší, tvé milované dají do umělého spánku a pak - pak ti odejdou. Další a další sraženiny v tepnách, slané slzy, tak všudypřítomný smutek a žal, jenž tvoji hruď rozsápe jako krvelačná bestie. Jenže ty máš ještě pořád rozum, který si do nejhlubší síně v mysli schoval myšlenku na odchod. Ten prvotní šok už sis prožil. Tento ohyzdný pocit, ač je nyní tisíckrát horší, už jsi ale jednou pocítil. A tady se to právě liší. Protože když ti odejde znenadání, svět přestane existovat. Žádné slzy, žádný rozum, jen nicota a prázdnota. A ty nechápeš. Pořád nechápeš.
Sedneš si na holou zem, opřeš se o studenou zeď. V mysli jsi ještě pořád u toho, jak ti včera řekl, že se těší, až se zítra proletí na koštěti. Dárek od tebe. Ach, kdo by to čekal takovou pošetilost? Koště! Pamatuješ si na jeho jiskry v očích; zelená se roztekla, prozářilo ji slunce.
Ošiješ se, ještě pořád ho cítíš vedle sebe. Ten jeho pronikavý zelený pohled na svém těle.
Harry, můj Harry.
Celý svůj život nepobíráš. Je to tak nehorázná ironie sadistického života, či snad pouze osud? Jedny páry zelených očí odešly již před lety, a ty ses zbytek svého života staral o to, aby ty druhé, ty poslední, neztratily svůj jas. Celý život. Chránil jsi jejich majitele před největšími hrůzami světa - a obstáli jste. Oba dva. Chlapec, který přežil, zůstal naživu. Chlapci, jehož jsi za ty roky začal miloval tak svazující láskou, až tě to bolelo, se teď konečně nemohlo nic stát. Zůstal v tvém objetí a už nikdo, nikdo ti ho nemohl vzít. Jak ses mýlil, ty bláhový. Strýček Osud nalistoval na patřičnou stranu obrovské knihy a udělal na ní tlustou rudou čáru. Několikrát ji totiž vymazal, nýbrž teď si byl plně jist, že Harry Potter splnil to, co měl. Žádná cesta mu nikam nevedla, a proto ti ho vzal. Možná to měl udělat, už když byl roční mimino. Avšak ty víš, že to by pro tebe nebyl trest. Nepoznal bys jeho sladký úsměv, ani vůni jeho těla, jeho strach a ten pocit, když víš, že tě někdo zbožňuje. A o to víc teď bolí, když jsi všechno ztratil. Jsi si totiž jist, že Bůh si k sobě bere svoje milované, jenž jsou tak čistí jako andělé, mnohem dřív, než ty ostatní. Ušetří je tím totiž věčného zklamání, tohoto pekelného života a trápení. Bereš to jako pokání za svoje chyby. Nestačí ti, že ses je snažil napravit. Nebýt jich, mohly přece svět ještě nadále prozářit dvoje páry smaragdových očí.
A proto tady sedíš na zemi, nic kolem sebe. Mysl prázdná a svět se točí dál. Kdepak, ten se nikdy nezastaví.
Harry tě naučil žít, k čemu jinému bys ten dar dostal? My jdeme dál, Severusi, jdeme dál, i když nás naši milovaní opustili, aniž by nás stačili políbit na rozloučenou.
Protože to nejtěžší je opustit nás.
Moc pěkné!
OdpovědětVymazatÚžasná povídka, u které stejně jako předtím, jasně cítím všechny pocity. Dost temné pocity. Ani bych neřekal, že je tohle slash, bylo to takové... Krásné. :) Vážně. Mai o něco přichází. (Ne, každý ať se zařídí pdole sebe. ;)) Mě se to líbilo moc, jen je mi z toho tak nějak úzko. Ale to je znak dobré práce, mělo to tak určo vyznít. A poslední věty na zamyšlenou nechyběla a já musím říct - něco na tom je. :) Krásné, super. Popis na začátku není nudný, jak by se dalo u popisů čekat, ale je živý, zajímavý a plní přirovnání, které až děsivě sedne. ;) Klóbrc dolů. :)
OdpovědětVymazatPáni, tak z tohohle je mi trochu..úzko. Bylo to až děsivě přesvědčivě popsané, ale to je jen známka skvělého díla :)
OdpovědětVymazatTakovýhle typ povídky jsem na téhle úrovni ještě nečetla ;))
Hezké. Silné.
OdpovědětVymazatTak tohle bylo hodně silné. Už jsem pár takových četla, ale každá dobře napsaná na mě znovu zapůsobí.
OdpovědětVymazatÚžasné. A tá pointa ma dostala. Veľmi pekné a silné.
OdpovědětVymazat