Každá postava má svůj příběh - 3. kapitola
Nazdárek vespolek :-)
Na to, že jsem se právě vrátila z nemocnice, mám zameškané další dva dny ve škole a v pondělí jdu na vyšetření s dvoudenní hospitalizací, mám překvapivě dobrou náladu. Ale co byste u mě jiného čekali :D Žijeme, dýcháme, vidíme, slyšíme, chodíme, mluvíme...máme rádi a jsme milováni. Co víc i přát? Co dalšího člověk potřebuje ke štěstí, k úsměvu na rtech? :-) Pořestanu tady šířit svůj nevyčerpatelný optimimsmus a konečně vám sdělím tu velkou novinu. Pokračování mé první povídky Každá postava má svůj příběh je tady! Konečně se dočkáte druhé kapitoly :D Takže, pokud je tu někdo, kdo má zájem číst o dalších osudech malého Argieho, je vřele vítán. Protože je to však dlouhá doba, od zveřejnění první kapitoly, přikládám odkaz, abyte si příběh mohli před čtením trochu ověžit a nebo se s ním poprvé seznámit :-)
Kapitola není dlouhá, ale snad se vám bude alespoň trošku líbit.
Přeji pěkné počtení...
Tuto kapitolu věnuji Lauře, Mai, Charlie a Juliet. Jste skvělé holky a mám vás moc ráda.
Amálie Norrisová upřeně hleděla na těch pár řádků, které list obsahoval. Její ruce křečovitě svíraly pergamen. Třásla se tak moc, až se zdálo, že se neudrží na nohou. Její otec ji zachytil právě včas, aby se neskácela na zem. Posadila se do křesla a dál mlčky zírala na tu zprávu. Potom se její rty pohnuly. Zašeptala jedinou větu. Vlastně to byly jen tři slova. "Dobrý Bože... Merline!"*
Parte však nebylo jediným listem, který sova přinesla. Ten druhý nyní upoutal pozornost starého kouzelníka. Byla na něm rudá pečeť, nenesla však znak Bradavic ani Ministerstva. Byl to rodinný erb. Argus rozlomil Brumbálovu pečeť a začal číst.
Byl to dopis. A ne ledajaký, ale velice osobní. Albus v něm vyjadřoval nejen zdvořilý zájem o osudy starého přítele, ale především se upřímně zajímal o jejich chlapce. Argieho stav mu byl známý. Přesto nebo možná právě proto žádal Norrisovi o osobní setkání a projednání možností chlapcovy budoucnosti. To mohlo znamenat jediné - Albus Brumbál se stal novým ředitelem Bradavic.
Poslední květina dopadla na černou rakev, následována hromadou čerstvě vykopané hlíny. Ta se nyní jednoduchým kouzlem přenesla na místo čarodějova posledního odpočinku a vytvořila nad ním úhlednou mohylu. Sestra zesnulého muže nechala stéct poslední slzu z tváře, načež zašeptala kouzelnou formuli a hrob byl náhle porostlý zelenou trávou, plnou drobných, modrých kvítků pomněnek. Jejich oblíbených...
Kondolence, potřesení rukou, pomalé, tiché kroky směrem k bráně. Norissovi odcházeli. Otec vzal dceru za ruku a povzbudivě ji stiskl. Najednou se zarazil. Amálie měla oči plné slz, ale nebyly to slzy smutku. Zářila štěstím.
"Amálie...?", zašeptal překvapeně.
"Vím, že je to neodpustitelné, ale děkuji Bohu za jeho smrt. Dippetův odchod znamená šanci, že Argieho jednou přijmou do Bradavic. A teď už věřím, že to tak bude. Díky, Merline..."
Uvědomili si, že stojí. Během hovoru nevědomě zatavili uprostřed cesty ke hřbitovní bráně. Kolem nich stále procházely davy smutečních hostů.
"Prosím tě, vezmi mě odsud. Není vhodné radovat se na pohřbu, ale já si v tuto chvíli nemohu pomoci...Náš Argie!"
Chápal ji. Také on byl rád, že ředitelem Bradavic je teď Brumbál. Ale na rozdíl od ní nikdy nepochyboval, že se jeho vnukovi dostane šance studovat kouzla a čáry. Doufal, že Albusova návštěva jim dá jistotu. Vzal svou dceru za ruku a společně se přemístili domů.
Slunce zapadalo za obzor. Po travnatém koberci dobře udržované zahrady se procházeli dva muži. Vyšší z nich měl na sobě tmavě fialový plášť, posetý drobnými, stříbrnými hvězdičkami. Ty pěkně ladily k jeho dlouhému stříbřitému plnovousu. Ačkoliv byla v jeho chůzi síla a elegance, bylo patrné, že je to starší člověk. Svým pronikavým rentgenovým zrakem hleděl na kouzelníka vedle sebe. Ten byl o něco menšího vzrůstu a ačkoliv mladší, i na něm se podepsal zub času. Ani četné vrásky, bílé vlasy či pomalý krok však neubraly tomuto muži na kráse. Sálala z něj neuvěřitelná životní síla, o kterou jste se mohli opřít, oči mu jiskřily a vrásky od smíchu lépe než cokoliv jiného vypovídaly o jeho optimistické nátuře.
Tito dva kouzelníci měli spolu mnoho společného. Oba byli velmi bystří, inteligentní a za svůj život už nabrali více znalostí a zkušeností než většina ostatních. Svá nejlepší léta však už měli za sebou. Kromě toho všeho je však poutalo ještě něco. Albus Brumbál a Argus Norris byli dlouholetí přátelé. Znali se už ze svých dětských let, chodili spolu do školy.
Potom se dlouhá léta neviděli. A teď se znovu setkali. Už si ani nepamatovali, kdy spolu mohli naposledy vést soukromý, ničím a nikým nerušený rozhovor. Oběma byly takové chvíle klidu velmi vzácné. V záplavě svých povinností na sebe neměli čas, žili jen prací a v případě Arguse také rodinou, až se stalo, že je jedna důležitá záležitost, týkající se jich obou, svedla opět dohromady.
"Jak se má?" zeptal se úsměvem a zájmem Albus svého přítele.
"Argie? Ten se má výtečně. Je plný života. A pilně trénuje. Snaží se využívat všechny své síly. Věří, že to dokáže."
"To je dobře. To je moc dobře. Jistě to dokáže," odvětil s úsměvem starší kouzelník.
"Takže myslíš, že ho přijmete? I kdyby byl o pár let starší?" zeptal s Argus a v jeho hlase zazněl podtón nejistoty.
"Až bude chlapec připraven, bude moci nastoupit. Počítáme se studijním místem pro Tvého vnuka, Argusi a pokud si to budete přát, nic Vám nebude bránit v jeho vzdělávání. Jsem připraven poskytnout mu jakoukoliv pomoc, jaké bude zapotřebí. Argie má mou plnou podporu!"
"Díky, příteli. Jsme Ti zavázáni."
Starý muž se jen pousmál a zakroutil hlavou, načež se rozloučil a přemístil do školy, která byla nyní jeho domovem.**
Od doby, kdy zemřel Armando Dippet uplynulo šest let. Albus Brumbál řídil Bradavice a dařilo se mu výborně. Byl moudrý a zkušený, a obě tyto vlastnosti hojně a dobře využíval.
Argiemu Norrisovi bylo nyní čtrnáct let. Byl bystrý a inteligentní, měl spoustu zájmů a velký pozorovací talent. Rád koukal po lidech a okolním světě. Všímal si chování lidí a snažil se jim porozumět. Tajně chodil do dědečkovi knihovny a půjčoval si tam "zakázanou" mudlovskou literaturu. Zajímal se o přírodu, především o zvířata. Nikdy však nenastoupil do Bradavic. Byl vzděláván ve všech kouzelnických disciplínách, ale pouze teoreticky. Měl několik domácích učitelů. A žádného kamaráda. Jeho jedinými přáteli byla právě zvířata. Když měl nějaký problém a chtěl si popovídat, šel za dědečkem nebo ještě častěji si to nechal pro sebe.
Jednoho dne, byla právě středa, zaklepala na okno Norrisovic panství veliká sova. A v zobáku nesla psaní. Tentokrát bílé, s rudou pečetí. Hoch si právě v pokoji vykládal s maminkou o lektvarech, vařících se bez použití kouzel, když v tom přerušil jejich rozhovor nečekaný zvuk. Argie se rozběhl k oknu, otevřel ho, a sova mu upustila do rukou velikou, těžkou obálku. Chvíli zůstal bez pohnutí. Nevěřícně zíral na rudý znak Bradavické školy.
Poté vyskočil metr do vzduchu, začal křičet radostí a tancovat po pokoji. Byl přijat do Školy čar a kouzel.
Parte však nebylo jediným listem, který sova přinesla. Ten druhý nyní upoutal pozornost starého kouzelníka. Byla na něm rudá pečeť, nenesla však znak Bradavic ani Ministerstva. Byl to rodinný erb. Argus rozlomil Brumbálovu pečeť a začal číst.
Byl to dopis. A ne ledajaký, ale velice osobní. Albus v něm vyjadřoval nejen zdvořilý zájem o osudy starého přítele, ale především se upřímně zajímal o jejich chlapce. Argieho stav mu byl známý. Přesto nebo možná právě proto žádal Norrisovi o osobní setkání a projednání možností chlapcovy budoucnosti. To mohlo znamenat jediné - Albus Brumbál se stal novým ředitelem Bradavic.
Poslední květina dopadla na černou rakev, následována hromadou čerstvě vykopané hlíny. Ta se nyní jednoduchým kouzlem přenesla na místo čarodějova posledního odpočinku a vytvořila nad ním úhlednou mohylu. Sestra zesnulého muže nechala stéct poslední slzu z tváře, načež zašeptala kouzelnou formuli a hrob byl náhle porostlý zelenou trávou, plnou drobných, modrých kvítků pomněnek. Jejich oblíbených...
Kondolence, potřesení rukou, pomalé, tiché kroky směrem k bráně. Norissovi odcházeli. Otec vzal dceru za ruku a povzbudivě ji stiskl. Najednou se zarazil. Amálie měla oči plné slz, ale nebyly to slzy smutku. Zářila štěstím.
"Amálie...?", zašeptal překvapeně.
"Vím, že je to neodpustitelné, ale děkuji Bohu za jeho smrt. Dippetův odchod znamená šanci, že Argieho jednou přijmou do Bradavic. A teď už věřím, že to tak bude. Díky, Merline..."
Uvědomili si, že stojí. Během hovoru nevědomě zatavili uprostřed cesty ke hřbitovní bráně. Kolem nich stále procházely davy smutečních hostů.
"Prosím tě, vezmi mě odsud. Není vhodné radovat se na pohřbu, ale já si v tuto chvíli nemohu pomoci...Náš Argie!"
Chápal ji. Také on byl rád, že ředitelem Bradavic je teď Brumbál. Ale na rozdíl od ní nikdy nepochyboval, že se jeho vnukovi dostane šance studovat kouzla a čáry. Doufal, že Albusova návštěva jim dá jistotu. Vzal svou dceru za ruku a společně se přemístili domů.
Slunce zapadalo za obzor. Po travnatém koberci dobře udržované zahrady se procházeli dva muži. Vyšší z nich měl na sobě tmavě fialový plášť, posetý drobnými, stříbrnými hvězdičkami. Ty pěkně ladily k jeho dlouhému stříbřitému plnovousu. Ačkoliv byla v jeho chůzi síla a elegance, bylo patrné, že je to starší člověk. Svým pronikavým rentgenovým zrakem hleděl na kouzelníka vedle sebe. Ten byl o něco menšího vzrůstu a ačkoliv mladší, i na něm se podepsal zub času. Ani četné vrásky, bílé vlasy či pomalý krok však neubraly tomuto muži na kráse. Sálala z něj neuvěřitelná životní síla, o kterou jste se mohli opřít, oči mu jiskřily a vrásky od smíchu lépe než cokoliv jiného vypovídaly o jeho optimistické nátuře.
Tito dva kouzelníci měli spolu mnoho společného. Oba byli velmi bystří, inteligentní a za svůj život už nabrali více znalostí a zkušeností než většina ostatních. Svá nejlepší léta však už měli za sebou. Kromě toho všeho je však poutalo ještě něco. Albus Brumbál a Argus Norris byli dlouholetí přátelé. Znali se už ze svých dětských let, chodili spolu do školy.
Potom se dlouhá léta neviděli. A teď se znovu setkali. Už si ani nepamatovali, kdy spolu mohli naposledy vést soukromý, ničím a nikým nerušený rozhovor. Oběma byly takové chvíle klidu velmi vzácné. V záplavě svých povinností na sebe neměli čas, žili jen prací a v případě Arguse také rodinou, až se stalo, že je jedna důležitá záležitost, týkající se jich obou, svedla opět dohromady.
"Jak se má?" zeptal se úsměvem a zájmem Albus svého přítele.
"Argie? Ten se má výtečně. Je plný života. A pilně trénuje. Snaží se využívat všechny své síly. Věří, že to dokáže."
"To je dobře. To je moc dobře. Jistě to dokáže," odvětil s úsměvem starší kouzelník.
"Takže myslíš, že ho přijmete? I kdyby byl o pár let starší?" zeptal s Argus a v jeho hlase zazněl podtón nejistoty.
"Až bude chlapec připraven, bude moci nastoupit. Počítáme se studijním místem pro Tvého vnuka, Argusi a pokud si to budete přát, nic Vám nebude bránit v jeho vzdělávání. Jsem připraven poskytnout mu jakoukoliv pomoc, jaké bude zapotřebí. Argie má mou plnou podporu!"
"Díky, příteli. Jsme Ti zavázáni."
Starý muž se jen pousmál a zakroutil hlavou, načež se rozloučil a přemístil do školy, která byla nyní jeho domovem.**
Od doby, kdy zemřel Armando Dippet uplynulo šest let. Albus Brumbál řídil Bradavice a dařilo se mu výborně. Byl moudrý a zkušený, a obě tyto vlastnosti hojně a dobře využíval.
Argiemu Norrisovi bylo nyní čtrnáct let. Byl bystrý a inteligentní, měl spoustu zájmů a velký pozorovací talent. Rád koukal po lidech a okolním světě. Všímal si chování lidí a snažil se jim porozumět. Tajně chodil do dědečkovi knihovny a půjčoval si tam "zakázanou" mudlovskou literaturu. Zajímal se o přírodu, především o zvířata. Nikdy však nenastoupil do Bradavic. Byl vzděláván ve všech kouzelnických disciplínách, ale pouze teoreticky. Měl několik domácích učitelů. A žádného kamaráda. Jeho jedinými přáteli byla právě zvířata. Když měl nějaký problém a chtěl si popovídat, šel za dědečkem nebo ještě častěji si to nechal pro sebe.
Jednoho dne, byla právě středa, zaklepala na okno Norrisovic panství veliká sova. A v zobáku nesla psaní. Tentokrát bílé, s rudou pečetí. Hoch si právě v pokoji vykládal s maminkou o lektvarech, vařících se bez použití kouzel, když v tom přerušil jejich rozhovor nečekaný zvuk. Argie se rozběhl k oknu, otevřel ho, a sova mu upustila do rukou velikou, těžkou obálku. Chvíli zůstal bez pohnutí. Nevěřícně zíral na rudý znak Bradavické školy.
Poté vyskočil metr do vzduchu, začal křičet radostí a tancovat po pokoji. Byl přijat do Školy čar a kouzel.
*Možná mě za toto spojení ukamenujete, ale já si zkrátka myslím, že i kouzelníci mnohdy věřili v Boha (mudlovským způsobem) a Merlin bylo bylo jen kouzelnické označení nebo něco takového.
**Ředitelé Bradavic vždycky bydleli ve škole. Ostatní učitelé to měli tak různě, někteří měli svůj dům nebo byt, jiní zůstávali ve škole i přes prázdniny. Pokud tomu v kánonu bylo jinak, tady je to prostě takto. Smiřte se s tím :D
Za betování děkuji Mai :-)
Páni,jak jsempsala v druhé části první kapitoly, tahle povídka mi vždycky ukáže Argieho v jiném světle, než když běhal po škole a choval se protivně Moc se mi to líbí a už teď se těším na pokračování. Jenom tak přemýšlím, dole děkuješ za obrázek k povídce a za obrázek parte... na začátku je napsnaé, že obrázek vložíš až po úpravách- počítáš do toho i to parte? Já se neptám, abych tě nějak obviňovala, nebo co potřebuju to vědět spíš kvůli sobě, protože kdyby se mi něco nezobrazilo, znamenalo by to, že bych svůj nový a čerstvě opravený počítač musela opět celý přenastavit, přeinstalovat a já nevím, co ještě Ale ještě jednou smekám imaginárníklobouk, protože takhle dobře napsanou, poutavou a originální kapitolovou povídku, jsem ještě nepotkala
OdpovědětVymazatAjajajajaj, čmuchám v tom průser... nebo hlavně se bojím toho zvratu, který jsi vymyslela, protože nějakým způsobem se musí dostat z tohohle mladého a veselého klučiny do toho protivného dědka školníka. :) Ale je to paráda :)
OdpovědětVymazatStrašně dobře (a rychle) se to četlo. Nevím, kolik to mělo slov, ale bylo to děsně krátké! A ty si pak stěžuješ u mě! Mám maličkého Argieho moc ráda. :) Zajímá mě, jak to s ním vymyslíš dál, protože se rozhodně něco muselo stát, aby byl takový, jaký je "nyní". Promiň, že jsme nečetla dříve, byla to moje velká chyba! :) Doufám, že se pokračování dočkáme brzy. :)
OdpovědětVymazat