Když se román změní v horor
Nazdárek :-)
Dlouho jsem se neozvala, ale důvody nejspíš znáte. Zatímco vy jste se mořili ve škole, já si užívala ozdravného pobytu u moře :-) Tímto se vám nechci pošklebovat, já si těch sedm zameškaných dnů musím ve škole poctivě odmakat - tento a příští týden si písemky podávají dveře :D Ale je to v pohodě, pořád nějak zvládám s úsměvěm :-) Takže...kdyby to někoho zajímalo, měla jsem se opravdu nádherně (což neznamená, že ted už ne) a koho by to zajímalo ještě víc, možná se tu časem objeví nějaká fotka nebo krátký textík (ale nic neslibuju). Brzy se dočkáte nového designu, se kterým budou spuštěny i některé zatím prázdné či poloprázdné rubriky (aneb ano, budou články, fotky a možná i něco jiného :D) . No a protože jsem se po návratu domů dočkala přece jen několika pěkných komentářů (= nebyla nulová návštěvnost a někdo to i četl :D), rozhodla jsem se zveřejnit postupně několik svých starších slohovek (psané před rokem). A toho si važte! Slohovky nejsou kdovíjaká literární díla. S tím souhlasím. Někdy je to dokonce text velmi chabé umělecké úrovně. Ale moje slohovky jsou všechny do jedné velice osobními texty neškolního charakteru - tím chci říct, že jsem nikdy nedbala na to, že by tu slohovku mohl někdo číst, natož pak učitel či spolužáci. Což je velká chyba a neříkám, že se mi to nikdy nevymstilo, ale zjistila jsem, že nedokážu napsat už ani obyčejný oficiální dopis, aby v tom nebylo něco osobního. Nejde to :-( Pokud tedy chcete, můžete si nyní přečíst první z těchto starých "minipříběhů" :-)
Mějte se nádherně
Vaše ospalá Illienel
Věnování: Té, která byla mou nejlepší kamarádkou - Míši. Bylo to psané pro Tebe a ať se stalo cokoliv, nedokázala bych to věnovat někomu jinému. I když jsi mě opustila, těch pět let přátelství s Tebou bylo krásných. Děkuju Ti za ně. A děkuju i za to, že jsi tehdy beze slova odešla. Nebýt toho, nikdy by se nestaly všechny ty úžasné věci, které následovaly, když jsem se z toho vzpamatovala. Snad jsi se svými novými přáteli šťastná. Já jsem :-)
Povím vám, jak mi jednou velká fantazie a jedna nevinně vypadající knížka připravily opravdu horké chvíle...
Už jsou to téměř tři roky, ale pořád na to vzpomínám. Půjčila jsem si tehdy od mé nejlepší kamarádky knížku. Byl to docela obyčejný román, alespoň na pohled. Moc se mi líbil. Vlastně ani nevím, proč mě tak poplašil. V knize jsem četla o upírovi, vlkodlakovi, padlých andělích a jiných tvorech, ale nic z toho na mě nezapůsobilo tak, jako příběh mrtvé dívky, která se jako duch zjevovala ve svém pokoji.
Ta noc byla zlá. Nevím proč, nevím jak a nevím co se vlastně stalo. Jediné co mi uvízlo c hlavě bylo šokující zjištění, ža ta veselá, vtipná, milá osoba, to chytré, čestné a obětavé děvče již není mezi živými. Ano! Moje nejlepší kamarádka byla nalezena mrtvá ve svém pokoji.
"Hrůza! Šok! Né! To není možné!", byly mé první reakce. Jela jsem s větrem o závod, nekoukala se v levo ani v pravo, dokud jsem nebyla v jejím pokoji. U okna stál stůl s hromadou knížek, učebnic a papírů, kytara opřená o skříň, noty na stojanu, šaty na židli, fotky na poličce, obrázek na zdi, rozházené peřiny na posteli vedle dveří...vše v pořádku. Celý pokoj vypadal jako jindy. Až na jeden detail - Míša tu nebyla.
"Musí tu být," blesklo mi hlavou. "Přece jako v té knížce - duch za zdržuje na místě činu. Míšo?" Začala jsem hysterčit. "Míšo! Kde jsi? Slyšíš mě?! Vím, že tu jsi!" Taky že tam byla. Vznášela se nad postelí, průhledná jak pavučina a nepřítomně na mne koukala. "Aničko..." Její hlas zněl strašně. Běhal mi z toho mráz po zádech. A najednou zmizela. Její duch se vypařil jako pára nad hrncem. Koukala jsem na místo, kde se mi navždy ztratila a cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Byly to celé proudy slz. Začala jsem zmateně běhat po pokoji. Bylo mi, jako kdybych se probudila někde na Měsíci a zjistila, že vyhaslo Slunce. Ta beznaděj! Ten strach...
A najednou jsem byla v mém pokoji, v Novosedlech. Nic jsem nechápala. Moje srdce stále křičelo a hledalo Míšu, ale mozek se vypnul. A byl vypnutý i tehdy, kdy do mého pokoje vtrhnula máma s otázkou co se děje. Nic. Mozek nezabral a možná by už nezabral nikdy, kdyby máma nezakřičela: "Ani, probuď se! To byl jen sen! Něco se Ti zdálo. Už je to dobrý...", a já se konečně nevzpamatovala.
Dobrý to však nebylo a asi nikdy nebude. Byl to ten nejhorší sen v mém životě. Proudy slz, které mi tehdy opravdu tekly, jsou toho důkazem. Ale řekněte sami, není takový strach o kamarádku důkazem opravdového přátelství? Já myslím že jo, vždyť proč by se mi jinak takový sen zdál.
Na závěr jedna otázka...Měli jste někdy někoho, o koho byste se tak báli, jako já o Míšu? Na kom by vám tak moc záleželo a nebyl to člen rodiny? Nemusíte odpovídat, ale zkuste se zamyslet, na kom vám doopravdy záleží...někdy je dobré si to uvědomit :-)
Asi je to hloupost, ale já se celou dobu bála, že to je pravda. Už kvůli tomu věnování. Ale pak jsem si řekla, že takovou věc bys mi určitě řekla. ;) A taky že to pravda nebyla, i když to bylo dost uvěřitelné a zajímavé. Určitě jednička, viď? ;) :) K těm otázkám na závěr... Musím říct, že o něčí smrti se mi jednou zdálo. Ale byl to člen rodiny, takže nevím, jestli to odpovídá na druhou otázku. Každopádně mě to parádně vyděsilo a já se probudila uprostřed noci se svázaným hrdlem a už jsem nebyla sto usnout. Probděla jsem několik hodin a přemlouvala svou touhu zavolat té osobě. Samosebou se jí nic nestalo, i když jsem tehdy musela čekat několik dní, než jsem to zjistila. A jestli mám někoho, kdo není z rodiny a tolik mi na něm záleží? Samozřejmě a jsou to nejen kamarádky. ;)))
OdpovědětVymazatJá souhlasím s Juliet s tím, že jsem se fakt bála, že je to pravda. Takové sny opravdu nemám ráda. :) Mě se zdají sny většinou takové bláznivé, ale dá se říct, že veselé. Už dlouho jsem neměla žádnou noční můru. Ale ano, mám lidi o které se takhle bojím. :)
OdpovědětVymazatI já jsem se lekla. Připadalo mi to tak děsivě realistické. Hrozně se mi ulevilo, když jsem četla to o tom, jak tě mamka budila.
OdpovědětVymazatCo se týče toho přátelství...abych pravdu řekla, tady nikoho takového nemám. Ale o Alie bych se bála úplně stejně. Nedovedu si představit, že by se jí stalo něco špatného. Jak jsi správně podotkla, strach o druhého krásně ukazuje, jak moc nám na něm záleží Je mi moc líto, že jsi tu Míšu ztratila...No a co se týče toho s tím mořem... Jsem ráda, že sis to užila. Nikdo by si to nezasloužil víc, než ty. S testy držím palce
Vítej zpátky :)
OdpovědětVymazatPříběh, uf ještě že po dočtení to byl opravdu jen příběh... děsivý to bylo nicméně... i takové příběhy tu musí být aby nám ukázali, spíš otevřeli oči že ten kdo tu je a koho mnohdy opomíjíme tu zítra být nemusí a my se musíme snažit pro něho udělat co jde zavčasu a né až pietní kytičkou a bezradným přemýšlením a postáváním před hrobem na blížících se dušičkách, to už bude pozdě ...
Díky za příběh, těším se samozřejmě na další!
Hodně trpělivosti při dohánění toho všeho, ale myslím že není moc věcí s kterými by si osůbka statečná jako ty hravě neporadila
Úplně jsem se vyděsila, že je to pravda! Je to tak reálné, smutné, trošku děsivé, plné beznaděje... Uvědomila jsem si, že znám minimálně dva lidi (dva lidi, co nejsou z rodiny), na kterých mi opravdu záleží. Kdyby právě ty dvě holky byly v nemocnici, určitě je přijdu navštívit, kdyby potřebovaly pomoc, přijdu... patří mezi nejdůležitější osoby v mém životě. A to těch nejdůležitějších není málo. Já mám bohužel jednu chybu. Snažím se tvářit jako "drsná holka", ale bohužel se moc snažím pomáhat všem přátelům. Je mi jasné, že se mi to může vymstít, ale prostě je to tak... Zpět tady k tomu Opravdu jsi mistr ve psaní
OdpovědětVymazat