Vánoční příběh
Zdravím :-)
Tento příběh byl původně napsán jako školní slohová práce na téma Vánoční příběh. Pak se to ale zvrtlo a vzniklo z toho, jak už se mi tak stává, něco mnohem osobnější. Možná to bylo vinou příliš silné asociace, kdo ví...
Dnes tedy snad první otevřený příběh z mé Pandořiny skříňky, z mého života. Děj se odehrál v roce 2010 :-)
Říkala jsem si, že by nemuselo být špatné, připomenout vlastním příběhem, o čem mají být přicházející Vánoce. O čem doopravdy jsou a o čem ne...My lidé máme sklon na to každý rok zapomínat. A proto...proto je tu dnes tento příběh.
Mám vás opravdu moc ráda
Vaše Illienel
Vánoční příběh
Zase jsou tu Vánoce! Ty údajné svátky klidu a míru... Taky jsem je tak dřív vnímala, ale to jsem byla ještě malá. Dnes je to bohužel jiné...
Je začátek prosince a někteří z nás už si velmi přejí, aby byl konec. Konec toho neuvěřitelného stresu a shonu. Ve škole jsem víc jak dva týdny chyběla a tak teď píšu jednu písemku za druhou. Do toho shánět dárky, uklízet celý dům, péct cukroví...Přijdu ze školy pozdě odpoledne a nevím, co mám dělat dřív. Jdu spát o půlnoci, utahaná jak kočka a usínám s vědomím, že jsem zase půlku věcí nestihla. K čemu to vlastně všechno je? Proč se tak honíme a stresujeme? Copak tohle je smyslem Vánoc? Já nevím...
Když jsem dneska přišla domů, naši byli nějak podivně zaražení. Ne, zaražení není správný výraz...byli vystrašení, nešťastní, skleslí. Netušila jsem, co za tím vězí. Co se stalo? "Mami, co se děje?" Máma se na mě podívala. "Marušku budou za tři dny operovat. Tentokrát je to definitivní." Rázem jsem pochopila ten zvláštní pohled. Byl plný zoufalství.
Je to přesně rok, co jsme se dozvěděli tu špatnou zprávu. Zdravotní stav mojí mladší sestřičky nebyl dobrý. Naopak, její záda se zhoršila natolik, že okamžitá operace byla zcela nezbytná. Vychýlení páteře už dosáhlo 80 stupňů. Chudák Maruška. Měla už delší dobu bolesti, ale až tehdy jsem zjistili, jak moc je to zlé. A že její jedinou šancí je podstoupení velmi náročné, 7 hodinové operace, která ji ovlivní na celý život, ať už dopadne dobře nebo nedej Bože špatně. Její neustále více a více se vychylující páteř začínala tlačit na orgány. V ohrožení byly plíce i srdce.
Byla to pro rodiče rána. Už se museli vyrovnat s tím, že se Maruška narodila s VVV mozku, epilepsií a spoustou dalších zdravotních potíží a teď tohle. Všichni jsme se báli, moc jsme se báli, jak tahle operace dopadne. Rizika byla velká - zhoršení epilepsie, infekce během léčení, zhroucení páteře, pokud by v rozmezí půl roku po operaci spadla (tyče, ke kterým jí přišroubují páteř by praskly), špatně srostlá páteř a kdyby snad během operace poškodili míchu - ochrnutí, možná i smrt.
Nebylo divu, že jsme měli strach, ale všechno nakonec bylo jinak. Maruška krátce před plánovaným termínem onemocněla a operace se musela odložit. Za měsíc byl další termín, ten však také nevyšel, protože lékař, který ji měl operovat, nemohl. Třetí termín nebyl určen, protože Maruška dostala velmi neobvyklou formu nějakého bakteriálního zánětu a musela brát antibiotika. Dodnes nechápu, jak se to mohlo stát, ale na tutéž nemoc brala antibiotika téměř rok. Rok ji léčili vším možným i nemožným a pořád se toho nemohla zbavit. Znamenalo to pro ni celé léto bez koupání, měsíce strávené doma.
Antibiotika přestala brát asi za 11 měsíců. To už byl podzim, období chřipkových epidemií a termín operace nebyl určen. Opět musela zůstávat doma, aby náhodou něco nechytla a opět jsme čekali. Tentokrát bylo domluveno, že pokud bude zdravá, nastoupí do nemocnice jen co se uvolní nějaký termín.
A tak jsme čekali, čekali a pomalu ale jistě se nám začali přibližovat Vánoce. A teď najednou přijdu domů a zjistím, že Maruška má za tři dny ležet na sále. Brr... Takové šoky by si lidi měli nechávat do Neváhej a toč a ne je praktikovat v běžném životě. Něco tady ale nesedělo! "Mami, jak dlouho jsi říkala, že má zůstat po operaci v nemocnici?" Alespoň týden, odpověděla máma. Počkat, to přece nejde! "Ale to by znamenalo, že bychom byli na Vánoce bez Marušky!" "A taky bez taťky, protože někdo tam s ní musí být." "To přece nejde! Nemůžeme slavit Vánoce bez taťky a bez Marušky, to prostě není možné!" "Víš jak dlouho jsme na tu operaci čekali. Pokud tenhle termín odmítneme, může se stát, že bude další volný klidně až na jaře. Už to nemůžeme odkládat." "Já vím."
Věděla jsem to, ale stejně jsem se s tím odmítala smířit. Maruška jde konečně na operaci. A můj starý strach je opět tady. Tentokrát větší, než kdy dřív, protože ještě nikdy nás od té strašné události nedělili pouhé tři dny. Možná jsem moc hysterická, ale ze všech lidí na světě mi nejvíc záleží právě na sestře. A když si představím, že by...radši nemyslet.
Tak jo, nezvládla jsem to. Ležím v posteli a brečím. Včera jsem šla spát brzy. Spala jsem totiž s Mařenkou. Ráno ji sanitka odvezla do Brna. Celé dopoledne jsem byla ve škole jako tělo bez duše. Nevnímala jsem ani slovo z výkladu učitelů a po poslední hodině jsem musela zrušit všechny kroužky a jet domů. Teprve teď si uvědomuju, jak jsme byli všichni hloupí. Vůbec jsme nepochopili, co jsou vlastně Vánoce. Ale já už to vím. Vánoce nejsou o tom, že je vygruntovaný dům, umytá okna, upečené cukroví, ozdobený stromeček a zabalené dárky. To všechno nám může scházet, pokud jsme všichni spolu. Zdraví a spolu. Jedině pak můžeme prožít "Veselé Vánoce". Zítra, v 7:45. To je má poslední myšlenka než usnu.
"Mami?" "Už se probrala, už se probrala. Vzbudila se při převozu na pokoj a první co řekla bylo: Kam mě to vezeš?" To je celá Maruška. "A je v pořádku?" Na ničem jiném mi v tu chvíli nezáleželo. "To se teprve uvidí. Jistě víme jen to, že neochrnula. Zbytek ukáže čas." "A kdy ji uvidím?" "Můžeme za ní jet hned." "Tak na co čekáme? Jedem!" A jeli jsme.
Fakultní nemocnice Brno - Bohunice, JIP. Malý, bílý pokoj. Plný všelijakých složitých přístrojů. Téměř tichý. Jediným zvukem je pípání přístrojů. A přesto je to pro mě ten nejkrásnější pokoj na světě. Uprostřed něj, na osamělé, chladné, železné nemocniční posteli leží ten nejmilejší člověk na světě. Maruška má pootevřené oči a usmívá se na nás. A já vím, že jsem právě dostala ten největší a nejkrásnější vánoční dárek v životě. A v tom je pravý smysl Vánoc!
Ti z nás kteří neprožily taková citová muka jako právě ty se svou sestrou zřejmě nikdy nepoznají jaký to je. Jenže každého z nás potká v životě ať už dřív nebo později takováhle chvíle, některé víc takových chvílí a je jen dobře že všem odkryješ to co se může stát, protože pokud víme co na nás čeká, zbyde nám víc psychických sil až nás to potká a na situace ještě horší co příjdou později.
OdpovědětVymazatDost často si říkám proč nějaká moc (nechci napsat boha, nebo jakoukoliv nadpřirozenou sílu či sektu) dopustí, spíše potrestá člověka tím že ho postihne takováhle věc. Jestli to má co dělat s tím co vyváděl člověk v minulém životě teda nevím ale opravdu mi je líto tvé sestry co líto, dost podstatně mě to štve, dozvíme se v nějakém pokračování jak to celé dopadlo? Jak je sestře?
Páni... já... soucítím s rodinou, že jste si museli tímhle vším projít, že jste si to museli protrpět a chápu vaše pocity. Letos jsem si víc než kdy uvědomila, že zdraví je nejdůležitější aurku v ruce s tím jdou, bohužel, i peníze. Nebýt peněz, nemohli by tátu operovat, protože francouzská pojišťovna nás vypekla a odmítala spolupracovat s českou nemocnicí. Šlo vlastně o to, že jakmile Francouzi zaslechli angličtinu (jazyk, který ten sobecký stát skoro vůbec neumí), lekli se a položili telefon. A nebýt pěněz, nemohl by být táta operován a bez operace by zemřel. Mozek je citlivý orgán a stále existuje nemoc, která se nedá léčit a na kteoru snad někdy v budoucnu vymyslí lék. Myslím, že je celkem jansé, čím že to táta trpěl a já to tu píšu z části kvůli tomu, že se chci vypovídat a jsme svěřovací člověk, ale také z části, abych vysvětlila, že vím, čím jste si tak mohli projít. Podobná rizika (ochrnutí a smrt) jsme museli podstoupit my...je to strašné, čím si člověk musí projít a i kvůli tomuhle je možná o něco zřejmější, proč v Boha nevěřím a ten článek (který jsi četla) jsem psala i napopud událostem v letošním roce, kdy víc mých přátel a známých onemocnělo a kdy víc otců mých přátel onemocnělo nemocemi, na které se lék ještě nenašel. Proto tak nějak nejsem schopná věřit a já doufám, že to chápeš, nebo mě minimálně neodsuzuješ... ale to sem vlastně vůbec nepatří.
OdpovědětVymazatU příběhu semi chtělo brečet nad tou nespravedlností a zároveň jsem se usmála, protože zase "znám" o jendoho člověka navíc, který si uvědomuje skutečný význam Vánoc