Hrad stínů

Krásný vzduch vám všem :-)

Asi si říkáte, co je to za podivné přání, ale věřte mi, že tady v sevření těch bílých stěn, je čerstvý, ledový, zimní vzduch tím nejvzácnejším a nejkrásnějším, co chrání naše nervové buňky od definitivní smrti :D Naštěstí mám od tohoto děsivého údělu spolehlivou ochranu - přátelé na drátě. A hudbu...

Proto vám dnes přináším - hmm...tribble? Netuším :D Něco jako příběh obrázku, sesmolený za neskutečných podmínek ve stavu, kdy netuším, zda moje fantazie něco vytvoří. Má to 300 slov, ale netuším, zda nějakou pointu. Každopádně...snažila jsem se psát. Cokoliv. Věřte nebo ne...někdy je to těžké. Takže...dnes vám přináším svůj obrázkový příběh - fantazijní pokus.

Snad se vám bude alespoň trochu líbit.

Mějte se krásně a dýchejte čerstvý vzduch :-)

Pomáhá to nejen mozkovým buňkám ;)

Vaše Illienel

Drabble bych ráda věnovala Lyře a Juliet, za to, že tu jsou. Jste mými majáky v temných lesích. Díky!

---

Nad hlubokým údolím stahují se mračna černá. Ve stínu prastarých stromů, starších než lidstvo samo, skrývá se hora temná. V úpatí skály teče potok tichý. Mrtvý či živý?

Chladné stěny, kvádry kamenné, podivným nepřirozeným jasem září. Ta stavba záhadu v útrobách zdí střeží. Za svitu měsíce pod baldachýnem nekonečných bouří, jediné světlo mihotavé do okolní tmy oči mhouří.

Odvěké prokletí hrad ten provází, za to, že odmítl pomoci lidem z nesnází. Když temnota pohltila mysl lidskou, měl prozářit tmu do končin nejhlubších. Do krovů zlé sny, přízraky a děsy po staletí byly chytány, aby jim lidé nebyli napospas znovu vydáni. Zhoubu tu myslí bytosti strážili, jen kvůli tomu na hradu Strážci žili.

(autor obrázku neznámý)

Jednou však muž, jenž na Hradu stínů celý život žil, do dívky již potkal v lese naději svou vložil. Za službu v chrámu nočních můr a ochranu lidských duší, život věčný měl přislíben, však to ke štěstí nestačí. Ve společnosti bludných vran, mračen a kvílivých nářků, toužil poznat jediné - pravou, nepochopitelnou, bezbrannou a ničivě silnou lásku.

Věděl, co v sázku citem svým dává, však emoce byly silnější, jak už se to stává.

Do věží s sebou ji vzal, tam srdcem se jí odevzdal.

Však za noci té měsíčné na něco zapomněl. Že světlo musí stále svítit, na to si nevzpomněl. Svíce v oknech hradebních, sfoukl vítr ledový. Proč nehlídal světlo ochranné, to už se nikdo nedoví. Nad krajinu bájnou, měsíc vyšel bílý, jas hradu od toho okamžiku sílí. Láska těch dvou hradu nové světlo najít pomůže, však ochránit lidi od strachu, bázně a nočních můr už nemůže.

Od těch dob Hrad stínů před temnotou pouze ty brání, kteří ve svém srdci cit ten vzácný navždy chrání.

Tmy, strachu a prázdnoty už nemusíte se více bát. Že láskou vaše duše rozzáří se, může se každému z vás stát.