Opuštěná

Požehnané Vánoce vám všem :-)

Mám se krásně...a víte proč? Já to nevím :D Jsem stále v nemocnici, mám vysoký tlak, pobolívá mě hlava a špatně se mi dýchá. Jsem unavená a má školní práce postupuje zoufale pomalu. Je to ale důvod ke smutku? Není! Za okny je bílo...sice jen trošičku, ale i to stačí. Když otevřeme okono, cítíme nádherný, svěží, mrazivě ledový a přitom neskonale přívětivý vzduch. Je plný mrazu, zledovatělých vloček, tichécho větru a prokřehlých prstů. Ale je plný ještě něčeho...Vánoc! Nese v sobě duch této kouzelné, neopakovatelné, zázračné, slavnostní a krásné doby. Doby pro mě za každých okolností milované...

Nemusíme milovat zimu - já sama ji také nemám ráda. Nemusíme milovat ani Vánoce...pro mnohé z nás s sebou tento čas přináší mimo jiné i smutek a těžkosti. Ale proč bychom nemohli milovat jeden druhého? Mít se navzájem rádi a dávat si to najevo...je to tak těžké? Opravdu je to jen bláhové, nespnitelné přání jednoho naivního snílka, který touží z celého srdce jen potom, aby se lidé měli rádi a byli šťatsní? Mám vás ráda. A nejen ty, se kterými jsem každý týden v kontaktu na vlnách online komunikace...Také ty, kterí jsou anonymními čtenáři těchto řádků, náhodné návštěvníky mých stránek i ty, kteří do tohoto malého kousku světa nikdy nezabloudí. Mám ráda každého člověka. A věřím v tu lepší lidskou stránku. Dnes a denně...Stále...i potom všem, co jsem zažila. Někdo tomu říká brumbálovský syndrom...někdo naivita či bláznovství...já tomu říkám Mír, naděje, láska, víra...

Tato čtyři slova jsou pro mě celý život. Ony jsou můj svět...A já jsem jich plná.

Přeji vám z celého svého prostého srdce, abyste i vy zažili někdy, alespoň na chvíli, ten pocit. Dává lidské duši křídla...

Mír, naději, lásku a víru vám všem přeje

Vaše Illienel :-)

Dnes jedno zimní HP drabble z doby dávno minulé...Věnováno milé Dell. Snad se Ti bude líbit, i když není právě veselé...

---

Stojí sama. Pohled upírá z okna. Zdá se, že pozoruje zimní zahradu. Je leden. Všechno je zmrzlé, šedivé a smutné.

Jezírko je pokryté ledem. Na krmítko se slétají sýkorky.

Ona je však nevidí. Nevidí nic. Její jindy tak veselé oči plné života zahalil stín.

Tvář má pobledlou. Po věčném úsměvu ani památky.

Je vážná, chladná a ustrnulá. Jakoby zkameněla.

Co se to stalo tou dívkou? Pro každého měla milé slovo,

bývala laskavost, vřelost a dobrota sama. Teď je jako bludná,

vyhaslá hvězda na mračné noční obloze.Nezajiskří její oči.

Nezazvoní její smích.

Připadá si zbytečná. Zůstala sama. Její Severus odešel.

(nepodařilo se mi zjistit, kdo je autorem obrázku či fotky)