Letadlo otázek a odpovědí

Ahoj!

Tak se vám opět hlásím v novém roce a doufám, že užili jste si Vánoce ;)

A co přináším vám dnes? Letadlo zjevilo se kdes...

Blogový řetězák to byl a přes Dell až ke mně zamířil.

Jak letadlo létá, povím vám hned, je to jednoduché - na to vemte jed!

Jedenáct tajemství větru povíte, na jedenáct zvědavých vět odpovíte...

A ten, kdo by se rád ptal, jedenácti lidem pošle letadýlko dál...

Máte odvahu nastoupit?

Bez úsměvu ani krok! Přeji vám opožděně pěkný nový rok :-)

Vaše Illienel

---

11 tajemstí svěřených větru

1. Nemíním se vzdát plyšového medvěda ani noční košile s králíčkem...Ve svých 18 letech spím s plyšákama (které pořád ráda dostávám i třeba pod stromečkem :D) a miluju všechny spací úbory, trička a mikiny, o kterých moje maminka říká, že jsou infantilní! A nejvíc vínovou mikinu s vyšitým chlupatým pejskem a kapucí, kterou mám právě na sobě ;)

2. Knihomolka tělem i duší

Od první třídy jsem nadšený čtenář, ve třetí jsem objevila kouzlo Foglarovek a Harryho Pottera, ve čtvrté jsem přečetla snad všechny Mayovky, které se daly sehnat a málokterá knížka, co jsem četla, měla méně než 300 stran. V páté jsem chvíli poprvé a naposled vyhledávala starší dívčí romány, z nichž dodnes vzpomínám na knížku Astrologie, trable a láska...asi jediný dívčí román z dětství, ke kterému jsem se po přečtení ještě někdy vrátila. A Letopisy Narnie jsem začala číst až v primě na gymnáziu.Následovaly fanatsy, klasika, dobrodružná četba a spousta poezie. Nechybělo ani období Twillight ságy - ano, taky jsem byla okouzlená Edwardem :D A skončila jsem u vlastního psaní...i když na knížku to nevidím :D Básničky a sem tam malá povídka mi stačí...

3. Čím chci být až vyrostu? :D

Když jsem byla ve čtvrté třídě, řekla mi jednou moje třídn učitelka, že by ze mě byla dobrá psycholožka. Tak jsem se zeptala, co dělá psycholog a o čem je psychologie. A následně po prozkoumání dostupných informací jsem ve svých deseti letech prohlásila, že chci být psycholožkou. Příští rok budu maturovat na všeobecném gymnáziu a za těch 8 let se mé vysněné povolání nezměnilo. Naopak...z psychologie se stal můj koníček i životní sen. A jsem rozhodnutá udělat vše, co je v mých silách, aby se mi ten sen splnil.

4. Lék podle profesora Lupina

Čokoláda je mou největší láskou mezi sladkostmi i nápoji, miluju ji a nedokážu bez ní být. Dříve jsem ji často jedla jako reakci na velkou psychickou zátěž, ve stresu jsem byla schopná sama během chvíle sníst celou tabulku. Dnes jím čokoládu většinou pro požitek a občas kvůli mému čokoládovému absťáku. A horkou čokoládu piji pro zahřátí, místo kafe nebo jako krásný rituál v mé oblíbené kavárně :-) Co se týče obliby tak v ápojích ji u mě překoná snad jen ledochino - specialitka, kterou jsem pila na Krétě - u nás jsem ji zatím nikde neviděla. A v jídle? Neznám lepší sladkost!

5. Krabice mi přestávají stačit...

Od malička jsem ráda něco sbírala. Od kamínků, obalů od bonbonů, nálepek, přívěšků na klíče, svíček, starých mincí, jízdenek...ale nikdy jsem nevytvořila sbírku, která by měla víc než jen pár kusů (s vyjímkou mincí - těch mám dodnes pár desítek). Až jsem se ve čtvrté třídě rozhodla, že budu sbírat pohlednice z míst, která navštívím. Začalo to soukromou zahradní železnicí v Obřanech u Brna a školním výletem do kapucínské hrobky a na Špilberk. Z obou těchto výletů jsem si přivezla několik pohledů a rozhodla jsem se, aložit si sbírku, která by zároveň byla něco jako deník cest a zážitků...takové vzpomínkové a důkazní lístečky z mých cestovatelských úspěchů.

Dnes mám dvě krabice pohlednic, které praskají ve švech...časem jsem to rozšířila na lístky z kina a divadla, letáčky a informační brožurky i leporela z hradů a zámků a všelijaké podobné papírové suvenýry. Někdy i pohledy z míst, kde byli mí přátelé a poslali mi odtamtud pozdrav. Od té doby mi na výlety vždy ke spokojenosti stačilo takové kapesné, za které se daly koupit pohledy - takže min. 5 Kč. Byla jsem však schopná za pohledy utratit i 100 Kč a ze školního zájezdu do Anglie s návštěvou Paříže po cestě jsem si dokonce přivezla rekordních asi 25 pohledů...:-) Každý máme jinou "úchylku"...A já jsem blázen do pohlednic.

6. Zvířátka

Přiznávám se, ač je to pro mě těžké...nemám od přírody vztah ke zvířátům. Ne, že by mi vadila. Ale žijeme ve vztahu tiché tolerance. Nikoliv přátelství či lásky. Nikdy jsem necítila zvláštní lásku k domácím mazlíčkům - to je bráškova parketa. Měli jsme tři psy, jeden se mnou vyrůstal od doby, kdy jsem ještě ani neuměla chodit. Před dvěma lety zemřel. Máme dvě kočky. Doma morče a zakrslého králíka. Všichni jsou fajn. Ale nic k nim necítím. Koní se bojím, na kočky mám alergii, psy maimálně pohladím...Ráda sleduji dokumenty o divokých zvířatech a ráda pozoruji zvířata v přírodě. Ale nikdy nebudu mít vztah k domácím zvířatům ani k domácím mazlíčkům.

Říká se, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi. Tato věta mě bodá u srdce. Nevím, kdy a kde jsem to slyšela, ale rozhodně to není pravda! Já miluju lidi. Mám je opravdu ráda...Jsem citlivá a emotivní duše...Ale u mě a zvířátek se asi někde mudela stát chyba...

P.S. Za to ale vážně celou svou duší miluju a obdivuju stromy! Mám k nim úctu, jsou nádherné, majestátní, kouzelné, živé, bez nich bychom neměli kyslík potřebný k životu, poskytují stín před Sluncem, přístřeší před deštěm a úkryt před větrem a bouří (samozřejmě částečně...nebrát doslova). A prostě...miluju stromy! Svit slunce přes zelené jarní listí, šumění větru v korunách, vůni jehličí, smůly a kůry...Bolí mě, když se kácí stromy. Moc to bolí. Pařezy jsou tak smutné a opuštěné...A když jsem viděla ve 3D videoklipu jak káceli a pálili prales, měla jsem mokré oči...Na stromy ráda lezu, stromy ráda objímám, pozoruji, fotím, mám ráda příběhy o entech a duších stromů...A lesy jsou pro mě nejkrásnější kouty přírody!

7. Občas si ráda kazím vkus brakem, který potěší :-)

I když tyto filmy nepovažuji za kvalitní, moudré ani přínosné...občas je prostě potřeba vypnout a jen se dívat. Bavit se. Blbnout...A proto s oblibou sleduji mimo jiné i filmy pro teenagery, nejčastěji z prostředí amerických středních škol, vyjímečně i z anglického internátu. Sleduji filmy s Amandou Beynes (tu mám vážně ráda), Lindsay Lohan či dvojčaty Olsenovými...filmy typu Puberťačka, Královna ročníku, Co ta holka chce, Protivný sprostý holky, Zpověď královny střední školy, Bravo girls - Všechno nebo nic, Taková normální holka, Deník princezny (pro mě o stupínek či dva vyšší laťka), Super náhraník, Holky z naší školky...vyjímečně pro mě skvělý a nezapomenutelný film 10 důvodů, proč tě nenávidím s Heathem Ledgerem...zkrátka - cokoliv tohoto žánru od naprostých propadáků po průměrné i lehce nadprůměrné (v případě 10 důvodů...) filmíky v určitém duševním rozpoložení prostě stále miluju. Nebo možná - opožděné příznaky puberty? :D

8. Přiznávám se...nevadí mi žít na věky a na sluníčku zářit...

Ano, zarytí odpůrci (těch bude asi většina) i skalní fanoušci (jestli někdo takový v Česku ještě je) jistě poznali, že mluvím o slavně i neblaze proslulé sáze Twillight. Co říct na svou obhajobu, abyste mi odpustili? :D Předně...dostala jsem k Vánocům první díl Stmívání v opravdu pravou chvíli - vzhledem k věku. Nadchla mě jako spoustu jiných holek, ale víc než krásným klukem, skvělým vztahem a šťastnou lásku trvající možná věčne, si mě tato knížka získala díky rodině Cullenových. Jak já je milovala. Především Carlislea. To byl můj pravý hrdina. Pak samozřejmě Edward, ale ne kvůli kráse ani dokonalosti (která je diskutabilní...ta krása vlastně taky), nýbrž kvůli jeho charakteru, minulosti, psychologii...kvůli jeho snaze o dobro i přes víru ve vlastní zatracení, dalšími hrdinkami se rychle staly Esme a Alice, nechyběl ani Jasper...Emmeta jsem měla moc ráda. Rosalii jsem se snažila poznat a pochopit.

Možná už tušíte. Ano, zajímala a fascinovala mě psychologie této upíří rodinky a jejich příběhy a osudy. Samozřejmě se mi líbily i jin postavy, prostředí městečka Forks, přijala jsem pravidla upířího a vlkodlačího světa tak, jak je nastavila pro svou ságu autorka, aniž bych si stěžovala. O upírech jsem nikdy dříve ani nikdy později nic nečetla. Nevadilo mi proto jejich záření, možnost volby života ("vegetariánství") ani absence kůlů a krve (umírání bez "červené" :D). Vzala jsem to jako fakt a soustředila se na jiné aspekty knížek.

Bella...viděla jsem se v její nešikovnoti, v jiném vnímání světa a lidí, v její snaze učinit všechny šťastné - třebas i na úkor svého štěstí...taky jsem sdílela její lásku ke knihám a nepřátelský postoj k nakupování, společenským akcím typu školní ples apod. Neřešila jsem, jestli je její chování předvídatelné. Pouze to, jak přijme Edwarda a upíří svět. Její pocity, že je nemožné, aby ji on tak moc miloval, protože si ho vůbec nezaslouží a je nicka jsem sdílela. Netušila jsem, proč bych ji neměla mít ráda...ačkoliv jsem všechna její rozhodnutí a činy neschvalovala.

Takže...četla jsem 1. díl, viděla 1. díl...poté četla zbylé tři díly - všechny jsem dočetla, i když ve 2. jsem moc postrádala Cullenovi :-( Posledním dílem jsme byla nadšená - happy endy mi nikdy nevadily - mám ráda pohádky...a to, že nikdo další nezemřel? Proč si přát něčí smrt, když to jde bez boje? Ano, jsem pacifistka do morku kostí :D No a od 2. dílu jsem všechny viděla v kině. A musím říct - všechny jsem přežila bez ztráty duševního zdraví. Výsledek? Twillight mám pořád ráda, protože jsem si tam našla to svoje...i ve filmech, které za knížkama dost pokulhávají, nestojí-li přímo v zácpě. A dokonce jsem se dočkala dne, kdy Stmívání rádi sledují i máma, rodinná známá, teta a bráška! Co říct? Žili šťastně až na věky...kdo by druhým takové štěstí nepřál?

9. Knihy kam se podíváš

O mé knihomolské historii už tu něco bylo, tentokrát se na to podíváme z trochu jiného soudku. Kde ty knížky beru? Základka...začala půjčováním od babiček apod., dárky na Vánoce a ka narozeninám, knížkami z maličké kolní knihovničky...a především školní čítankou. Pokračovalo to přihlášením se do Obecní knihovny v naší vesnici. To jsem nosila běžně domů 10 knížek, proože víc se mi jich do tašky prostě nevlezlo :D A také jsem od první třídy nezažila Vánoce, abych nedostala alespn jednu knížku. Většinou jsem dostala vždycky nějakou bichličku i k narozeninám. A občas i k svátku. Nemělo to chybu!

Ale bohužel, kapacita mé knihovničky, kterou jsem měla v pokojíku, se po pár letech naplnila (tři police narvané k prasknutí) a já musel hledat četbu jinde. A tak jsem se s příchodem na gymnázium přihlásila také do Městské knihovny a občas využila i Studentskou knihovnu ve škole. A začala si opět půjčovat i od kamarádů, známých, babiček a prababiček...Kde se dalo :-) Každopádně...pustit mě do knihkupectví či levných knih bylo vždy velmi riskantní...pokud jsem u sebe totiž měla jen trošku peněz...nebo se blížila doba, kdy bylo možné "psát Ježíškovi" ;)

Dostala jsem vlastní pokoj a novou knihovnu. Tato zabírá půlku stěny a je dva metry vysoká, plná polic...a stůl se dvěma poličkama na knihy, velkou policí nahoře a několika boy na papíry a různé věci do školy. Asi 100 knížek jsem odstěhovala k mladším sourozencům. Byly to knížky, o kterých jsem doufala, že je bráška jednou, stejně jako já před ním, bude číst. A zaplnila knihovnu vlastními knížkami a knihami rodičů (ze zrušených polic na knihy v obýváku). Dnes mám v pokoji (mimo učebnice) asi 350 knížek (počítala jsem je!) a už je začínám dávat i na prádelník!...Asi brzy navštívím antikvariát a knihkupectví!

10. Z pohádky do pohádky

Od mala mi byly před spaním čteny pohádky. Když neměla maminka čas nebo když pohádka skončila a já nechtěla spát, poslouchala jsem pohádky na kazetách v rádiu. Později jsem se začala dávat v televizi na večerníček. Ano, patřila jsem k těm, kteří opravdu chodili v dětství spát "hned po večerníčku" a neeistovalo ádné ponocování. To až později, kdy jsem si před spaním četla do té doby, než mi táta zhasl světlo a zabavil baterku. Večerníčky jsem milovala. A každou neděli po obědě jsem se s celou rodinou dívala na ČT1 na pohádku.

Tento zvyk mi vydržel asi do...řekla bych, že do kvarty :-) Od té doby občas kvůli škole či blogu a skypu vynechávám...A na Kouzelnou školku jsem se dívala tak do 13 :D Než jsem začala svačívat v jinou dobu...Nejradši jsem měla Františka s Majdou...těsně za ní byl Michal a pak babička Libuška :-) A z večerníčků...poslední rok moc nestíhám ani zprávy, ale ráda se mrknu na oboje. Ovšem jen když je to nějaký starší večerníček. Ty nové většinou stojí za houby. Ale vyjímky potvrzují pravidlo.

Miluju Krysáky! A Kanafáska...(to je ta velká lítací peřina :D)...Pat a Mat se taky povedli, ale u mě vede Víla Amálka, Rumcajs, Krteček, Krakonoš a někdy taky Rákosníček, Racochejl, Křemýlek s Vochomůrkou, Jája a Pája, Maková panenka a Hajnej Robátko...Ale ty poslední spíš tak občas. Ty před tím jsou stálice mého srdce :-) A nedělní pohádky?...Těch oblíbených bych se nedopočítala...

11. Kolik jmen máš, tolikrát jsi člověkem?

Když jsem se narodila, v mém rodném listu stálo, že se jmenuji Anna. Když mě rodiče nechali pokřtít, dostala jsem druhé jméno - Zdislava. Tak mi však naštěstí nikdy nikdo neříkal. Toto jméno zůstalo jménem mé patronky - svaté Zdislavy. Když jsem ve dvanácti letech začala chodit do skautu, dostala jsem přezdívku Pajda. Za rok či dva půjdu k biřmování a přijmu další jméno dle křesťanských tradis - jméno své patronky/patrona, kterého si vyberu. Nejspíše se jí stane Matka Tereza a seznam mých jmen se o něco rozšíří. A když jsem si před rokem založila blog, vymyslela jsem si a pro pro svou blogovou identitu se rozhodla použít jméno Illienel. A jak mi tedy lidé říkají?

Anni, Aničko, Ančí, Andulko, Ančo, Andulo, Anno (dvakrát v životě :D), Pajdo, Pajdi, Pajďulko, Pajďuško, Illienel, Illy, Ill, Ills, Illčo, Illíku...a nejspíš i jinak. Ale to už by nebyla hezká jména. A nebudu je opakovat. Na co slyším? Na všechno. U oslovení Anno jsem teda měla problém, protože ho lidé nepoužívají a nejsem na něj zvyklá, tak ho už víckrát nepoužili. Škoda. Řečeno v dobrém úmyslu, zní moc pěkně. Mám ráda své jméno. A skautská přezdívka pro mě dlouhé roky byla nejmilejším oslovením, protože všichni mí přátelé byli ze skautu a tudíž mě tak oslovovali mí nejmilejší a nejbližší lidé, nepočítám-li rodinu.

Přesto mám tak nějak pocit, že jméno, které vzniklo v mé hlavě, původně jako jméno povídkové postavy, která nikdy neexistovala a přesto by směle mohla být hrdinkou spousty fanfiction, se pro mě stačilo něčím víc než jen blogovou skrýší vlastní osobnosti. Už dávno se za Illienel neschovávám. Vlastně jsem to nikdy nedělala. Myslela jsem si, že možná někde ve mě je kousek z ní. Ale...dnes mám pocit, že já jsem se stala jí. Že to jméno se mnou splynulo tak, jako žádné předtím. A že mě nikdy žádné oslovení nehřálo u srdce víc...Možná to je tím, kdo vás osloví :-)

---

11 zvědavých vět od Fidell

1.Den nebo noc?

Noc (poznámka - říjen 2014 - už není pravda - Den!)

2.Slunce nebo hvězdy?

Slunce (poznámka - říjen 2014 - už není pravda - Hvězdy!)

3.Pokud by sis měla vybrat způsob nevyhnutelné smrti, bylo by to..? (Stáří se nepočítá...)

Obětovat se pro někoho. Zachránit svou smrtí někomu život...A nezáleželo by na tom, jak bych umírala. Podstatný by byl důvod...to, že by má smrt měla smysl a někomu pomohla.

4.Chtěla bys být metamorfomág?

Ne...chci být sama sebou a vědět, kdo jsem. Jsem ráda, že jsem taková, jaká jsem a nestydím se za svůj vzhled...mám se ráda...

5.Kdybys měla moc, změnit život jednoho z Pobertů k lepšímu, který z nich by to byl? Jak a proč?

Peter...aby se nestal Smrtijedem a tím pádem nikdy nezradil Potterovi a nestál tak u zrodu všeho zlého, co následovalo...nezničil svou duši a nemusel žít, jak žil...Všichni ostatní Pobertové prožili sice krátký či strastiplný (nebo obojí) život, ale milovali, byli milování a zemřeli pro ty, které milovali...jejich život i smrt měly smysl. Co si ale na sklonku života mohl myslet takový Červ? Zlý lidé bývají často nejvíce neštastní...a z neštěstí napáchají ještě více zla...je to jako nekonečný bludný kruh...Kdo ho zastaví, když člověka, který spáchal něco zlého a zůstal na temné straně každý odsoudí a zavrhne? Nemá to konce...proto bych Peterovi dopřála nový začátek...a jinou cestu než tu v kruhu.

6.Jaké jídlo je to nejhnusnější, co jsi kdy jedla?

Pokud myslím jen opravdové jídlo a ne věci, které se mi náhodou dostaly do pusy, nepovedené jídlo (spálené apod.) ani potraviny (vedlo by sádlo) tak asi...strouhaná červená řepa se sušenými švestkami a ořechy...a cibulová táborová polévka...Nic horšího mě nenapadá, i když možná bylo...já ale na špatné věci rychle zapomínám...

7.Co se ti v hlavě objeví při slově oheň? - Jde mi o přesnou představu. Je to jen plamínek sirky? Na sporáku? Požár?

Vybaví se mi jasné červené a oranžové plameny táborové ohně ve ztemnělé přírodě...v klínu lesů, kopců a luk...plápolájící do noční tmy, hřející na duši, přinášející teplo, světlo a kouzlo večerů s kytarou a přáteli...Vybaví se mi, jak hledím do těch fascinujících, skotačivých plamínků i majestátních plamenů, rozpustilých jiskřiček i moudrých klidných uhlíků, žhavých jako láva...a připadm si, jako bych se vrátila v čase o desítky tisíc let, kdy naši předkové v jeskyni sedávali kolem ohně, který pro ně byl nejvzácnějším pokladem, nebo jako bych se ocitla v jiném světě, v říši pohádek a fantazie...a viděla v plamenech jiný svět...To vše je pro mě to jediné slovo...oheň!

8.Který z živlů je ti nejbližší, případně bys ho chtěla ovládat?

Voda...životodárná, chladivá, ledová i hřejivá, konejšivá, zpívající, dunící, zurčící, dobrá, živá, očišťující, uzdravující, uklidňující, probouzející, měnící, unášející, bouřlivá, divoká, nebezpečná, mírná, tichá, mohutná, smývající, majestátní, krásná, kouzelná, průzračná, zelená, modrá, bílá, křišťálová, fasicující, nepochopitelná...nádherná voda ve všech svých podobách a proměnách! Můj živel!

9.Nejmilejší hračka z dětství?

Lucinka - panenka, kterou jsem dostala ke 3. narozeninám, je vysoká asi 50 sm, má hadrové tělíčko, plastovou hlavičku s modrýma mrkacíma očima a bílími vlnitými vlásky dlouhými po ramena a plastové ručičky (jenom dlaně). Nikdy jsem neměla žádnou banenku radši a sebehezčí barbie by mi ji nikdy nenahradila. Nemám ráda barbínky! Mám dodnes ráda hadrové panenky s plastovýma hlavičkama, pravými vlásky a mrkacíma očima. Ale dnes už takovou panenku sotva najdete. Já po ní stále pátrám...kdyby ji někdo z vás našel, dejte mi vědět :-)

10.Pokud by ses mohla setkat s kteroukoli knižní postavou, která by to byla a proč?

Ježíš Kristus (hlavní postava Nového zákona :D), ...nevím, jestli to potřebuje vysvětlení, ale zeptám se vás...

Kdyby někdo zasvětil celý život tomu, aby pomohl lidem a zachránil jejich duše, potom by za vás ten člověk položil život a tím vás zachránil a nakonec vstal z mrtvých a přišel za vámi, aby vás provázel celým vaším životem...

Kdyby byl někdo vaším přítelem ve chvílích dobrých i zlých a nikdy vás neopustil a každou chybu vám odpustil, vždy by vám naslouchal a všechnu svou lásku vám dal...

Kdyby byl někdo vaším záchranným kruhem, který vám byl hozen v nejtěžší chvíli života a který vás zachránil a dal vám zažít nepoznanou radost a štěstí, které vás od toho okamžiku naplňuje nikdy nekonící radostí...

Kdyby byl někdo vaším Sluncem, které vás hřeje na duši i když je kolem mráz, které vám svítí na cestu i v nejčernějších tmách a které vám osvětluje správný směr...

Kdyby byl někdo vaším průvodcem na cestě života a vždy vám pomáhal najít správný směr a poté byl s vámi při všech těžkostech a překážkách, které vás na té cestě potkají a pomáhal vám je překonat...

Kdyby byl někdo Láskou samotnou, a celou svou láskou vás miloval...nechtěli byste se s ním setkat?

11.Jak vypadá ideální knížka v tvé hlavě? (Barva vazby, tloušťka, barva stránek, velikost, vzhled písma,...)

Zajímavé...ale nad tím jsem opravdu ještě nikdy nepřemýšlela. To bude těžké...Pokud úplně pominu obsah a zaměřím se pouze na podobu knížky (což byl myslím i záměr?) tak by ideální knížka vypadala asi takto...Byla by tak velká, aby se vešla do každé tašky, kabelky, poličky...zhruba asi jako sešit A5, ale trošku jiný formát a tvar. Neměla by moc stránek, tak asi 60 - 100...Stránky by byly z takového toho starého nažloutlého až nahnědlého papíru - jako pergamen. Byly by pevné a nádherně by voněly.

Písmo by bylo černé, dobře viditelné, čitelné a nejlépe by vypadalo trochu jako ručně psané, mírně ozdobné - něco ve stylu monotype corsiva...A velké tak, aby šlo přečíst i z větší dálky nebo za špatného světla. Stránky by byly číslované od čísla 1 (ty, kde je normální text), v knížce by byly i krásné obrázky, asi každých 10 stránek jeden obrázek. Na začátku knížky by bylo věnování. Knížka by měla takovou tu šňůrku jako záložku...byla by ve stejném stylu jako celá knížka a barevně by ladila s obálkou.

A jaká že by byla ta obálka? To netuším...ale určitě by vypadala jako historická (ve smyslu stará) knížka nebo jako ručně dělaná...bylo by pěkné, kdyby měla na obálce koláž nebo kresbu ozdobenou ornamenty...a hřbet takový ten dělený...plastický. Asi by byla spíše v tmavých barvách. Hnědá, zlatohnědá, zelená, vínová, modrá, červená...určitě by ale nebyla černá. To pouze v případě, že by byl na obálce zlatě či stříbrně vyražený nápis, popř.i obrázek. Ale spíše by asi byla barevná...Nechci, aby vypadala smutně...Byla by to knížka, kterou člověk nosí stále při sobě a pořád si v ní rád čte...

Tak jsem se v některých odpovědích nechala maličko unst a trochu víc se rozepsala...snad se na mě za to nebudete zlobit :-)

A teď...kdo by rád odpovídal, může nastoupit do letadla a letět s ním na svůj blog nebo níže do komentářů. Ale je to jen a jen na vás. A pokud by mi někdo chtěl položit otázku, může tak učinit v rubrice Tichá pošta. Já ráda odpovím :-)

To je pro tentokrát vše, přátelé. Děkuji vám, že jste nastoupili do našeho letounu a doufám, že se vám cesta líbila, neusnuli jste a nezažili nepříjemné turbolence. Snad někdy přště naviděnou...

Loučí se s vámi

Vaše Illienel