Neviditelní - 1. část
Ahoj :-)
Dlouho jsem se neozvala s vlastní tvorbou. Nebudu vás zde nudit výčtem školních a jiných strastí...každý nějaké máme. Já mám však konečně boj o známky za sebou a s výhledem na dva nucené týdny v klidu domova vám mohu slíbit, že tu ted budu o něco častěji, než v poslední době. Dnes tedy konečně přináším slibovanou první část Neviditelných. Nepsala jsem ji tak dlouho...vlastně...začátek jsem dělala třikrát, ale poté, co jsem si ujasnila, jakým stylem chci tento příběh psát, to šlo rychle. Problém byl v tom, že jsem první část napsala na papír, který jsem pak nemohla najít. A tím pádem ani navázat, takže práce na další části stála. Nakonec jsem ju po měsíci hledání našla v jednom starém diáři, který používám jako blok. Tady je tedy začátek příběhu bez příběhu...
Snad se vám bude líbit
Žijte s radostí :-)
Vaše Illienel
Věnováno mým "světluškám" - Juliet a Emmi. Snad se vám to bude líbit...
Autorkou obrázku je Alithea :-)
Kap...kap...kap...
Tisíce mokrých jehliček v neměnném rytmu buší do stanové plachty. Tato drsná přírodní ukolébavka neustává ani na chvíli. Občas ji pročísne hrom.
Teď! Celé údolí se otřásá tím děsivým zvukem. Okolní lesy znásobily jeho sílu. Hřmění, při kterém mi naskakuje husí kůže, se rozeznívá tábořištěm. Nejsem zbabělá. V přírodě už jsem za ta léta něco prožila. Ale při představě, jak takováhle bouře musí působit na malé děti, které jsou na táboře mnohdy poprvé, mě zaplavuje obrovská úzkost.
Spinkej, maličká...
Nech klesnout svá víčka.
Co slyšíš, je přírody jen pláč.
Věř mi, že nemusíš se bát.
Až lesům slzy vítr osuší,
přivítá nás tichá náruč noci.
Nad tvým spánkem měsíc bude bdít.
Věř mi, že nemáš proč se bát.
Podívej, maličká...
Vychází první hvězdička.
Splnění snů, můžeme si přát.
A o svých přáních, necháme si zdát...
Teď však pro ně nemůžu nic udělat. Příroda pláče...A já pláču s ní.
Probouzím se do naprostého ticha. Chvíli se snažím proniknout pohledem přes hustou okolní tmu. Spatřit kamarádku, spící na druhé posteli. Pak si však uvědomuji, že je to zbytečné..."Nikdo tu není", bleskne mi hlavou. Žádná kamarádka tu nebyla a nebude. V malém podsadovém stanu na konci řady spím úplně sama. Projede mnou záchvěv zlosti. Hned ho však vystřídá smutek. A ten je silnější. Nikdo se mnou nechtěl být ve stanu...
Najednou cítím obrovskou potřebu odsud vypadnout. Posadím se a snažím se rukou nahmatat baterku. Nic. Hledám na poličce, v nohách postele, na zemi...Nikde nic. Nadchází chvíle těžkého rozhodování. Jít potmě? Jako malá jsem mívala z tmy takový strach! Bouřka už přestala. Po dešti není ani památky. Nakonec se rozhoduji. Půjdu sama a bez světla. Stejně tu není nikdo, kdo by šel se mnou. Ani hlídka. A navíc, ten nápad, jít urpostřed noci sama bez baterky do lesa, se mi začíná docela zamlouvat. Možná je to šílené, ale vždycky jsem se podobným způsobem snažila překonat sama sebe.
Vylézám před stan. Dříve, než stačím udělat jediný krok směrem k lesu, zasahuje mě obrovskou silou zcela neznámý pocit. Není zlý. Dokonce ani nepříjemný. Jen mě naprosto nepřipravenou zastavuje na místě. Stojím uprostřed táborového náměstíčka. Měsíc na mě slabě svítí. A já nejsem schopná se pohnout.
(Claro de luna - Beethoven)
Rozhlížím se kolem, ale v husté bílé mlze, povalující se líně na louce, vidím jen temné obrysy stromů. Náhle mě něco zastudí ve vlasech. Polekaně a překvapeně vzhlédnu. Ale byly to jen stromy. Otřepávají se z toho nočního nářku, listí mají plné slz...Několik průzračných, chladivých kapiček mi teď stéká po tváři. Pláče příroda nebo já? Či snad my obě...?
Pomalým krokem opouštím táborové náměstíčko. Přecházím lesní cestu a připadám si, jako bych překračovala řeku Styx. Nemířím všakdo říše mrtvých. To rozhodně ne. Kráčím někam, kde nic není, jak se na první pohled zdá. Do míst dosud neobjevených...Mokrá tráva zmáčí mé nohy...boty už mám úplně promočené. ale to nevadí. Nevnímám chlad ani vlhkost...Jdu jako omámená, vstříc tomu neznámému pocitu, za tou písní, která mě volá, láká...do hlubin lesa...Mlha mě obklopuje ze všech stran. Ne, není zlá...halí mě před zraky měsíce, schovává mě před světem...jako mámina náruč, přikrývka v posteli, když jsem byla malá. Schovával jsem se v ní před tmou, před nebezpečím, číhajícím v koutě...Dnes mě tedy skryje černý les? Tma, které jsem se dříve děsila, mi poskytne úkryt? Nevím...ale cítím každým kousíčkem své mysli a svého srdce, že musím jít...vstříc noci a tajemstvím, která skrývá...
Krajina posedlá tmou
světlušky létají krajinou
sýček na stromě nehouká, mlčí
nad loukou válí se mlha vlčí
Na nás se usmívá
hvězdička blýskavá
sen kráčí krajinou
na cestu zvony zvou
Jen nebát se, vykročit
do dálek tajemných
neposled se otočit...
Ještě jedno ohlédnutí. Stanové plachty není přes ten bílý závoj téměř vidět. Ještě jeden krok a pohltí mě tma. Tady, tady je to místo. Stojím na samé hranici...keře po stranách pomalu skrývají výhled na louku. Teď nebo nikdy...Poslední krok. A já jdu vstříc volání noci...čarovné písni nočního ticha. Jsem pohlcena lesem. Co mě v něm čeká? To neví ani hvězdy...jen vítr tiše zpívá o tom, že kdo otevře oči, spatří Neviditelné...
zas tak toužím vyjít do tmy byť je na chvíli... připomenout si ty krásné chvilky, jen já a příroda, skryté závojem hebké tmy... ale nepotřebuji... vyvoláváš ve mě přesně ty samé pocity, které jsem vnímala tam, byť tím víc mi to chybí...
OdpovědětVymazatmám ráda bouřky (byť zrovna při nich nemusím být venku, ale i to jsem už ve zdraví přežila) a mám ráda déšť stékající po tvářích... taky pak nevím, jestli to jsou jen kapky deště, nebo i moje slzy...
a melodie klavíru ještě navíc tyhle pocity podbarvuje. vlastně bych ráda šla za onu řeku Styx, o které mluvíš. samozřejmě takhle symbolicky.
ano... tma je taková tichá náruč, kolikrát i léčivá...
ale přes všechny krásné pocity z toho na mne trochu dýchá osamělost. nikdo, kdo by s ní trávil čas ve stanu... tenhle pocit dobře znám... ale to už je pryč...
Bylo to... Musím říct, že jsi mi dala pěkně těžký úkol - a to najít slova, která by vystihovala pocity, které to ve mě zanechalo. Co bych chtěla říct jen úvodem na začátek (není to vlastně totiž nic pěkného) je, že jsem při čtení Neviditelných okřikla sestru, aŤ se nesměje (ať už měla na jejím počítači cokoliv), že mě ruší. Ale já se prostě musela plně soustředit. A když jsem ji slyšela, strašně mě v tu chvíli naštvalo, že to není skutečné. Že to nejsem já. Že nestojím na prahu neuvěřitelna. Děsivě krásného. Nebo krásně děsivého? Tak to na mě působilo. A ta skladba to jen podtrhuje, zjistila jsem, že MILUJU písničky k textu, naprosto to podtrhne děj, příběh, řádky, věty,... Prostě dokonalé. Obrázek je taky nádherný, vůbec se mi děsně líbí, jak jsi to celé zkomponovala, je to takové.. Úžasně celistvé a prostě... Boží. (Nemůžu si pomoct, jiné slovo se mi nehodilo. ) První básnička mě naprosto odzbrojila (tak ták nádherná - šťastná ačkoliv smutná), že jsem se divila, že potom může přijít ještě něco, co mě dostane ještě víc na kolena. A to ty dvě věty, následnující: "Příroda pláče... A já pláču s ní." Chrm... Promiň, pořád zpracovávám a myslím, že budu ještě dlouho. STRAŠNĚ se těším na pokračování, ale nechci tě tlačit, prootže si myslím, že v tomto díle to nepůjde přes sílu, ale přes pocity, kterých je v první části nespočetně. (Proto se mi to tak líbííí.) Ale ještě k druhé básni (pořád skáču od tématu k tématu, promiň)... Krajina posedlá tmou a hvězdička blýskavá... Není to z nějaké písničky? Přišlo mi to povědomé. ;) Byla taky nádherná, i když mě asi víc oslovila první. :) No a konec... Poslední věta - to jsem málem spadla ze židle. Jako: chceš mě zabýt zvědavostí? Naprosto dokonalý, a přesně se hodící závěr, který mě ale asi sežeře zaživa. Protože se chci strašně moc dozvědět, kdo jsou Neviditelní. :) Tak, uf, to je snad úplně vše, co mě běhěm toho napadalo. :) Ještě také moc a moc a moc děkuju za věnování, pokud mi opravdu (napůl s Emm, samozřejmě ;)) má patřit tato kapitola... Zbohatla jsem dnes (nemyslím materiálně ;)) o pěkný balík! :))) Tak a teď už jen pac a pusu a hodně inspirace do budoucích částí Neviditelných. :) A DĚKUJU!!! :*
OdpovědětVymazatPředně, bylo to nápadité, odtajněný pohled dívky na systém plný beznaděje ze kterého se chce vymanit a poznat cosi..
OdpovědětVymazatPřírodního!?
Ovšem, na to cosi si rád počkám, vždyť na Neviditelné jsem se těšil, pokládal si mnoho otázek, kam budou zařazeni, do jakého století, místa, lokace.
Kdo a hlavně co jsou zač, oni tajemní, (promiň, ale když je někdo neviditelnej, tak je hnedle pro mě moc tajemnej, to slovo je fakt kouzelný!) koho budou chránit a kdo je bude moci spatřit, jestli jedna či více vyvolených dívek, (kluka, eh, kluky jsem zavrhnul, ty jsou sprostí, neseděli mi tam) jestli jí příjmou mezi sebe či se jí budou zkoušet psychicky nalomit a, a vpustí jí do jejich klanu, systému po přčetěžké zkoušce.. Opravdu jsem si sedl a dost přemýšlel. Úvah tedy nespočetně.
Vkusné je prokládání básněmi, jakoby na ,, kuráž " příroda vábí, láká. To se mi zamlouvá. Stejně tak matka příroda, hovoříc gesty k oné dívce, konajíc svými silami nespočet divů a naklánějíc si dívku na svou stranu, dívka podléhá, v lůně přírody se cítí nebetyčně krásně, vskutku, s každým řádkem si i já uvědomuju jak je v mlžném oparu krásně, vlastně, toužil jsem něco podobného jednou číst.
Troufám si napsat, že tohle bude moc dobrý příběh, mohl by dopomoci k tomu že se lidé budou snažit vnímat kouzla přírody víc než dosud kdy je dosti přehlíželi.
Nevím proč, ale dost mě mrazí z osudu té dívky, vždyť, no, beru, na jednu stranu, touha po poznání je silnější než následky jejího zmiznutí, nadruhou stranu by mě zajímal důvod proč s ní nechtěl nikdo být ve stanu a konečně dotřetice všeho dobrého a zlého, na jak dlouho bude pryč?
To je asi to nejdůležitější!
Dostane se někam kde plyne čas pomaleji, stačí se vrátit či jí Neviditelní nadchnou natolik že u nich zůstane a do reality kde po ní budou bezvýsledně pátrat se nevrátí z obav že by mohla ztratit někoho, ,, komunitu Neviditelných " která jí láká a zároveň začíná pekelně svazovat tak že zavrhne všechny v táboře kteří jí očividně dle prvních řádků mají kdesi.
Vím, že s postupujícími kapitolami se dozvím, kde je pravda a jak jsem se třeba mýlil, ale to je na každém příběhu krásné, že může mít několik směrů, a já se těším právě na ten tvůj, už teď, zajímavě navozený, směr.
Slíbila jsem ti komentář, tak píšu. :) Stále, i když jsem si dneska četla celou kapitolu znovu, mám pocit, že popsat všechny pocity, které se bijí uvnitř mě, je nesmírně těžké.
OdpovědětVymazatNapodruhé se mi snad zdála celá kapitolka ještě čtivější než poprvé. Řádky příjemně utíkaly a já si skutečně na chvíli myslela, že to jsem já. Když mě ale o chvíli později zavolala mamka, byl to jak pád do studené vody. Je mi Aničky nesmírně líto... Zvlášť, když jsem si sama zažila, že se mnou nikdo nechtěl být na táboře ve stanu a o blízkosti pocitu samoty už ani nemluvím... Mám strach, co všechno vypluje o jejím osudu napovrch. Ale přesto ji trochu závidím. Závidím ji ten kouzelný svět, který kolem sebe vidí, odvahu vyjít do temného lesa... a Neviditelné. Nemůžu se totiž zbavit dojmu, že budou neuvěřitelně kouzelní. Tiše doufám, že nebudou mít žádné ALE.
Tak šup, doufám, že další kapitolky se dočkáme dříve než téhle. :) Už teď se nemůžu dočkat.
A ještě tě chci pochválit za poslední větu, která mi přijde ... Nevím, krásně navozuje tajemnou atmosféru. :) Prostě, palec nahoru a pět hvězdiček.