Jdu hledat ztracené
Omlouvám se všem...
Nebyla jsme tu dlouho.
A nějaký čas tu asi ještě nebudu.
Nějak se to stalo, že jsem dostávala stále víc, než jsem si zasloužila a zapomínala být vděčná a pokorná.
Začala jsme ztrácet sama sebe.
Tady na blogu to až tak moc vidět nebylo.
Mnohem více v mém rálném životě a především v mém nitru.
Kdybych nenapsala předchozí, teď už smazaný, článek...
Kdyby mi na něj Lyra (díky Ti nastotisíckrát!) neřekla otevřeně svůj názor...
Kdyby mě tím nezburcovala a nepomohla mi si uvědomit, že jsem se dostala někam, kde vůbec nechci být...
Že dělám věci, které ke mně nepatří...
Které dělat nechci...
Kdo ví, jak by to se mnou pokračovalo a dopadlo.
Už tak je to zlé.
Nezlobte se na mě prosím, že tady o něčem povídám, aniž byste chápali, o co jde.
Nebudu zde popisovat a vysvětlovat stavy mé mysli a duše.
Vám to k ničemu dobré není a já je znám.
Až příliš dobře.
Depresím zatím nepropadám, ani jsme se nezbláznila.
Kdybych vám tak přece jen připadala, můžete odejít.
A kdybych vás příliš zklamala, můžete se už nikdy nevrátit.
Změnila jsem se víc, než je pro mě únosné.
Budu dělat vše proto, aby se "Illienel" vrátila.
Abych byla taková, jako na začátku, v době velkých změn.
A jakmile se mi to povede, budu zase aktivní.
Budu tvořit, psát, číst a komentovat.
Slibuji, že se za čas vrátím.
Slibuji, že se za čas vrátím.
Teď se však musím srovnat sama se sebou.
Pokud se poté ke mně opět vrátíte, budu vám neskonale vděčná.
Pokud ne, pochopím to.
Mějte se rádi a nezapomínejte
svítit a přijímat světlo.
Vaše Illienel
Vaše Illienel
Illienel, copak to prosím tě děláš, upřímně, děsíš mě, kdo respektive co může za takový pád?
OdpovědětVymazatAch jo, odejít? Odejít odsud? Blázníš?
Já neodejdu, chápu, odpočiň si a já budu čekat až ti bude lépe a něco sem přidáš, protože pak si to moc rád přečtu, to mi věř.
Uvědom si, co dělat chceš, co tě naplňuje a přináší radost, a co spíš svazuje. Vrať se, jaká chceš. Nemusíš být stejná. Hlavně buď svá.
OdpovědětVymazatTo je, oč tu běží.
U jedné moudré bytosti jsem četla, že člověk je vlastně soustava různorodých, rozporných a nezávislých jedinců. Člověk se vyvíjí přece celý život v jistém směru mění.
Jakkoliv se změníš, zůstaň sama sebou, nesnaž se být někým jiným, a měj se ráda.
Tvá L.
Chápu tě, podobnými pocity a myšlenkami jsem jednu dobu trpěla také (naštěstí v mém případě se to blogu moc nedotklo). Podstatou není to, aby ses snažila vrátit k té původní Illienel. Jestli ses nějakým způsobem změnila a už jí nejsi (v plném rozsahu), muselo to mít nějaký důvod. Jestli se tvoje mysl oddálila od původní Illienel, nevracej se k ní, protože mysl moc dobře ví, proč původní Illienel změnila. Chovej se tak, jak je ti přirozené, jak se chováš ráda. Samozřejmě, pokud ta původní Illienel byla tou, kterou jsi měla ráda a stýská se ti po ní, pak ano, snaž se k ní najít cestu zpátky, ale třeba je na čase nám odhalit tu současnou Illienel. Tu, která se pomalu mění a možná se ještě 100% neprojevila. Tady nejde o nás, my, tví věrní návštěvníci, tě budeme mít rádi áť seš jakákoliv. Komu se nezalíbíš, ten si nezaslouží číst tvoje krásná slova. Tady jde jen o tebe, o tvé pocity, o tvé chování. Hezky se hledej, dělej, co tě baví (taky se teď snaž zbavit těch antibiotik ) a až budeš cítit, že se ti zase bude chtít blogovat, můžeš se vrátit. Já tady na tebe počkám
OdpovědětVymazatMinulý článek jsem bohužel nestihla, což mě moc mrzí.. Ale víc mě mrzí, že jsem teď dlouhou dobu nebyla na skypeu. Budu se tam snažit být víc, slibuju...
OdpovědětVymazatIll... jak už řekla Lyra a Surynka... Buď svá. My tady budeme vždycky. Mít tě rádi, s nedočkavostí očekávat každá tvá další slůvka, která hladí na duši. My neutečeme. :) Chceme, ať jsi šťastná, to je důležitě. :)
Měj se krásně... přeju ti v každém ohledu spoustu štěstí. :) Snad se brzy potkáme. :)
Co mě napadlo jako první bylo: "jak to, že to nevím?" Druhá myšlenka byla: "až děsivě v těch slovech nacházím sebe" A třetí: "každý občas potřebuje vypnout" První myšlenka byla asi nejsilnější a mě to moc mrzí a jsem za to na sebe naštvaná, ale nemysli si, ne kvůli svému pocitu (i když to taky, přiznávám, jsem příšerný sobec, i když nechci být), ale kvůli tomu, že jsem tady nebyla, abych ti pomohla. A ono je fuk, co jsem dělala a řešila já, prostě jsem se sekla a nějak jsem v té chvíli zapomněla, kdože to jsem. Holky mají pravdu - nemusíš se ukazovat jen, když jsi happy, všechny pocity, i ty smutné, k tobě patří a vytvářejí tvoji jedinečnou a námi milovanou osobnost. A vlastně... Já nevím, chtěla jsem napsat, že obdivuju někoho, kdo není v náladě a stejně o sobě dává vědět, ale možná to není pravda, pak se totiž lehko stane, že se přetvařuje a je to ještě horší. Ale já mám co říkat, už kolkrát jsem se neukázala tak měsíc. :X Doprčic! Zase jsem to udělala. Ten komentář měl být o tobě, ne o mě. :x Asi bych měla nakonec shrnout hlavní myšlenku a přestat kecat: I když to možná někdy nevypadá, pořád tu jsem a ty se mnou můžeš kdykoliv počítat. A ty to víš, že jo? ;)
OdpovědětVymazatsluníčko, netrap se prosím... já Tě mám ráda takovou, jaká jsi... nesnaž se být někým jiným, a pokud Ti je smutno, nenuť se do optimismu, každému je občas těžko...
OdpovědětVymazat(velké objetí)
jsem tady pro Tebe...
Minulý článek jsem bohužel nečetla a je mi moc líto, čím teď procházíš. Doufám, že se to zlepší a že znovu najdeš samu sebe. A neboj, myslím, že nikdo není takový blázen, aby Tě opustil, když je Ti nejhůře.
OdpovědětVymazatAť je Ti lépe, opatruj se
Tvá Vicky