Nenávratná cesta

Mí milí,

vítám vás v zemi věčně zapadajícího slunce.

Když po noci temné rozední se a vy uletíte na křídlech fantazie. Když konečně můžete snít. Je to jako znovu dýchat. A čerstvý vzduch léčí. Stejně jako naše snové světy a příběhy...

Děkuji, že mohu znovu plout tím krásným vesmírem.

Vaše Illienel

---

Imaginarius - Iluze stá pátá

Hudba: Dr. Who Soundtrack - This is Gallifrey

Ležela v trávě a odpočívala. Přemýšlela. Myslela na svůj domov. Na zem, kterou znala od narození. Kde vyrostla. Na to, že to vše opustí. Možná bez možnosti návratu. Ale hlavně myslela na něj. A na to, že se k němu chce co nejdřív vrátit.

Pak je spatřila. Byly tam. Stíny. Postavy. Slunce prchájící před mraky jí ukazovalo čas. Čas, kterého zbývalo sotva na jeden nádech a přeběhnutí lesní cesty. Slunce zoufale prchalo před černou stěnou. Ona také musela prchnout. Stejně zoufalá. Nestihne to. Měla by si to promyslet. Rozloučit se. Ale nemůže. Musí jít. Musí to stihnout!

I kdyby se tam měla dostat jen její část. Věděla, že ji to může zadržet. Nepropustit. Nebude-li dost rychlá, projde skrz jen její duše. Nevěděla, co by se s ní pak stalo. Tam. Přesto běžela. Přeskočila úzký potok, hnala se jako bouře ke skalám. V rychlosti odepla svůj plášt a zahodila ho do křovin. Musí být co nejlehčí. A po průchodu jí stejně bude k ničemu.

Prvních pár metrů zdolala bez sebemenší námahy. Pak přišlo prudké stoupání. Přitáhla se k chladné stěně a lezla vzhůru, jak nejrychleji dokázala. Tři pevné body. Tři pevné body...Na nic jiného se nemohla soustředit. V jednu chvíli se jí toulec zahákl o nízký keřík, vyrůstající ze skalního výstupku. Nemohla se natáhnout, aby ho rukou vyprostila. Bylo to moc riskantní. Bez zaváhání shodila toulec i luk do propasti pod sebou. Šplhala dál. Světla začalo ubývat. Neklamná známka toho, že slunce svůj závod začíná prohrávat. Ona nesmí. Nemůže zklamat. Slíbila, že ho neopustí...Musí to stihnout.

Natáhla ruku ve snaze zachytit se dalšího výstupku. V prstech jí zůstala jen drolící se hlína. Zakolísala. Neviděla nic, čeho by se mohla chytnout. Zapřela se,jak nejvíc to šlo, odrazila se nohama a vyšvihla se nahoru. Byla na vrcholu. Zoufale lapla po dechu. Zvedl se vítr. Bouře byla blízko. Vyskočila na nohy a dala se opět do běhu. V dálce viděla obrys kamenné brány. Tma padala na zem děsivou rychlostí. Utíkala. Povrch byl nerovný, neubránila se pádům. Nedbala zranění a pokračovala. Přeskakovala nízký keřovitý porost. Vítr ji šlehal do tváří.

Nestihne to. To vědomí ji zasáhlo jako blesk. Hlavou jí prolétla myšlenka na to, jak tam na ni čeká, opuštěný, ztracený, bezbranný...jak čeká na někoho, kdo už nikdy nepřijde. Bolest té představy jí málem zastavila srdce. Napjala všechny své svaly, upřela se celou pozorností jen na bránu. Nic jiného už nevnímala. Když byla sotva deset metrů od brány, dopadla jí na tvář první dešťová kapka. Připravila se ke skoku. Brána ji pohltila právě v okamžiku, kdy za sebou zaslechla burácení hromu.

Dopadla na vlhkou, kamennou podlahu. Byla v jeskyni. Před sebou viděla lesy zalité zapadajícím sluncem. A vodopád, jehož vody spadaly před východem z jeskyně do neznámé hloubky. Tam, pomyslela si, za tou vodní hradbou, uprostřed těch lesů, ve stromovém domečku, tam na mě čeká. Sám A bojí se. Možná přímo umírá strachy. Musím za ním, než se mu něco stane. Je tak křehký, tak zranitelný...

Naposledy se rozběhla, s vědomým, že už ji nic nepoutá k zemi, prolétla vodopádem a...

Letěla. Pod sebou zelenou hladinu jezera, kolem dokola koruny stromů, lesy se rozprostíraly široko daleko. Zářily všemi barvami. Ona hledala ten jediný. Musí to stihnout. Musí najít správný strom a dostat se k němu. Pátrala svým unaveným zrakem, ve snaze poznat to správné místo. Začínala ji zmáhat únava. A slunce pořád zalévalo kraj svou teplou září. V tu chvíli pocítila obrovskou bolest v hrudi. Jakoby ji někdo zevnitř začal trhat kamennými pěstmi. Věděla, co to znamená. Poslední kamenná brána padla. Už se nemůže vrátit.

Ale ona netoužila po návratu. Chtěla jen najít toho, kvůli kterému je zde. Najít ho a zůstat navždy s ním. Bolest však byla přece jen příliš veliká. Ačkoliv si ji nechtěla připustit. Začala ztrácet výšku. Klesala zvolna v kruzích, k smrti vyčerpaná. Pak zahlédla světýlko, vycházející z kůry statného javoru. A věděla, že ho našla. Dopadla do mechu. Z posledních sil se rozběhla k místu, odkud se linulo světlo a klesla na prahu domečku. Ztratila vědomí.

Probrala se v křesle, někdo ji držel za ruku, milující oči se dívaly do těch jejích. Dokázala to. Vrátila se. Ke svému Skřítečkovi. Už budou pořád spolu. Ani světy ani ohně ani deště ani bouře ani pády ani ztráty ani bloudění je nerozdělí.

Budou navěky spolu. Protože tak to má být. Zemi stále zalévaly barvy zapadajícího slunce. A přitom svítalo...