Maškaráda
Zdravím vás!
Možná se tu v nejbližších týdnech budou sem tam objevovat podivné články bez úvodu (pár už jich tu najdete). Doufám, že vás neodradí od navštěvování tohoto blogového koutku ani vás nepolekají. Je to jen dočasný způsob terapie. Snažím se dostat ze sebe všechen ten bordel, který se ve mě za dlouhé roky nahromadil. Kamarádka dělá studii o tom, jak na člověka působí psaní po psychické stránce. A ačkoliv ještě neznám výsledky, myslím, že psaní může být nástrojem, který člověku pomáhá, když je mu zle. Ať už srovnat si v sobě myšlenky a pocity, vypsat se z toho, co nás trápí nebo uniknout do světů fantazie. Velká většina lidí, které znám, začala psát právě ve chvíli, kdy jim samotným nebylo nejlépe. Někteří lidé dokonce jsou schopní psát a tvořit pouze tehdy, když je jim zle. Proč to tak je? Na tuto otázku hledají odpověd jiní. Já sem teď přidávám další kousek, který je psán bez tvůrčího záměru, čistě jako myšlenky a emoce, které se prodraly ven a ruka je zaznamenala na papír...
"Když Tě na čas opustí štěstí, nezoufej, že se ztratilo. Doufej, že jen zaklepalo na okno jiného domu a navštívilo někoho dalšího, kdo ho potřeboval."
Přeji vám klidné a šťastné dny!
Vaše Illienel
(autorkou obrázku je Ta z krabičky - v-krabicce.blog.cz)
Největší lež je,
když se na druhé usmíváš
a přitom v srdci pláčeš.
.
Jak se máš?
Dobře.
Nic jiného neříkáte.
Každému je někdy zle.
Není slabostí
přiznat, že je to tak špatné.
Říct někomu o pomoc.
Denní přetvářka
Dívej, jak je vše v pořádku.
Všichni víme, že není.
Prosím vás, lidi,
zanechte té maškarády!
Buďte k sobě upřímní.
.
Jsme to vůbec my?
Ty smějící se osoby?
Zrcadlu náš úsměv sluší.
Však smutek máme v duši.
.
Stalo se něco?
Zavrtíte hlavou. Ne, nic.
Spolknout slzy. Jsem ok.
Kdo ptá se vážně?
Chcete vůbec slyšet pravdu?
Počkáte na odpověď?
Denní přetvářka
Vypadat zcela v pohodě.
Už nevíš, co je pravda.
Prosím vás, lidi,
zanechme té maškarády!
Buďme k sobě upřímní..
Největší lež je,
když se na svět usmíváte
s očima plnýma slz.
.
Povedlo se ti to a musím jen souhlasit!
OdpovědětVymazatTím úvodem mi mluvíš z duše, četlas přeci ten můj článek, kde jsem vyprávěla o tom, proč píšu, kdy jsem se k tomu dostala a tak. A přestože nejsem jediná, kdo dokáže psát jen v ty špatné chvíle, vypadá to, jako bys při sepisování úvodu aspoň trochu myslela i na mě, stejně jako na víc lidí, kteří to mají také tak, kteří dokážou nejlépe psát v těch špatných chvílích.Myslíš, že by ses tu pak mohla zmínit o výsledku té studie, co tvoje kamarádka dělá? Dost by mě zajímal oficiální závěr, i když ten neoficiální si asi udělá každý, kdo si to kdy vyzkoušel na vlastní kůži.A ta samotná báseň, nebo jak bych to měla nazvat: mluví mi to z duše. Ty pocity moc dobře znám. Necítím se dobře, ale kolikrát všem odpovím, že se nic neděje. A kolikrát mi řeknou, že mi to nevěří, ale co... když jim to řeknu, tak je tím akorát budu zatěžovat. Už jsem si takhle párkrát pustila pusu na špacír a kamaráda zahrnula svými problémy... a nejen jeho. Člověk potřebuje upustit páru, ale kolikrát by mu možná víc pomohlo, kdyby měl někoho, komu to může říct, protože když na to, co vyprávíme, pak někdo reaguje, hned nám to poskytuje nový úhel pohledu na věc. Chápu ale, že někdo takovou osobu nemá, to je pak věc jiná.Ale otázkou taky je, jestli ten člověk skutečně stojí o to, abychom mu řekli, co nás trápí. Když to toho člověka nezajímá, to je pak smutné, že se vůbec ptá, co nám je. Ale co když ten člověk třeba ani nečeká, že bude následovat "svěřovací" smršť? Já si to v tu chvíli ani neuvědomím, ale pak mám strašný výčitky, že jsem radši nebyla zticha.Každý to má jinak. Někdo to neřekne vůbec, někdo to zlehčuje. Někdo to řekne popravdě. V závěru to chce mít někoho, na koho se můžeme spolehnout. Ať už ten "někdo" jsme my sami, nebo je to nějaký dobrý přítel. Nejlepší ovšem je ta druhá možnost. Je smutné, když někdo nemá nikoho.
OdpovědětVymazatHezké. :) Máš pravdu, ale zase... Upřímnost nade vše...?
OdpovědětVymazatHrozně krásné a hlavně mrazivě odpovědné. Já emoce neumím moc dobře skrývat, takže je na mě okamžitě všechno vidět. Většinou. Opačné případy jsou většinou dost vážné. A nebezpečné práv svou neviditelností.Ach jo, cítím se hrozně špatně, že píšu takhle kraťouličké komentáře a pak čtu ty tvoje úžasně dlouhé. Nevadí?
OdpovědětVymazat[4]: Pipinečku milý, vůbec nevadí! Já jsem neskutečně ráda a vděčná, že vůbec čteš a potěší mě každý, i sebekratší komentář. Obzvláště od Tebe. A taky - nezáleží ani tolik na délce jako na obsahu. ;) Jen se bojím, že s takovouto rychlostí čtení a komentování za chvíli přečteš celý můj blog a já Ti zatím nebudu mít co dalšího nabídnout ke čtení. Ale musím říct, že je to naprosto neskutečný a překrásný pocit, ty Tvé vlny komentářů...zažila jsem to snad jen jednou nebo dvakrát za existenci mého blogu a nikdy v takové míře. Nemůžu se toho nabažit. Ale každý další článek, který přečteš a každý další komentář, je mi velkou motivací pro další psaní, takže slavnostně slibuji, že jakmile mi to časové možnosti a školní či jiné povinnosti dovolí, budu zase psát. A už mám rozdělané dva hobití články. ;) Snad budou co nejdřív...
OdpovědětVymazat