Ze skleníku č.2
Zdravím! :-)
Tak jsem se zase rozhodla, že se s vámi o něco podělím, aby to tu nebylo tak prázdné. Protože kde je prázdno, tam bývá smutno. A já bych byla moc nerada, kdyby toto místo bylo smutné. Jak se mi daří? Je to pořád špatné nebo horší. Ale vždy se najde něco pozitivního, i kdyby úplná drobnost. Po 6 letech se mi povedlo dostat jedničku z matematiky na vysvědčení (sama nevím jak) a obhájila jsem si tím po roce, kdy jsme měla z matematiky za 3, vyznamenání (ačkoliv absence se stále drží cca na 190 hodinách). Zdraví je špatné, ale únava stokrát horší. Poslední tři dny trávím valnou část dne v posteli a noci tím, že se snažím nevnímat, nemyslet a nesnít. Pouze spát. Daří se to jen někdy.
Navíc mi moje milovaná léčba, která mě drží jakžtakž už pár měsíců na nohou, začala prokazovat výraznější vedlejší účinky. Takže jen čekám, jak se to bude vyvýjet a skoro pořád odpočívám, nedokážu vyvýjet velkou aktivitu. Bohužel pro blog nedokážu ani psát, i na to jsem příliš unavená (já vím, zní to divně). A co je nejhorší, stále jsem na tom střídavě dost špatně psychicky nebo úplně špatně zdravotně, což je jediný důvod, proč jsem nepohla s Neviditelnými. Opravdu, nebýt depresí, těžké životní situace a neustálých nemocí, dávno byste tu měli pokračování. Takže ne, nevzdala jsem to s nimi, protože já své příběhy, když se je jednou rozhodnu napsat a podělit se o ně s vámi, nevzdávám. Jen to trvá dlouho. A nemůžu s tím nic udělat. Naděje na to, že se Neviditelní dočkají pokračování a snad i dobrého konce je plně závislá na naději, zda se já dočkám dlouhodobějšího stavu bez depresí a dobrého konce v této šílenosti, do které jsem se dostala. Slibuji, že pokud alespoň depresivní stavy a nesnesitelná attakovitá únava poleví na více jak dva týdny, dopíšu a zveřejním další kapitolu.
Tolik zatím ode mě. Dneska jsem se hodně rozpovídala, článek se proto myslím obejde bez komentáře.
Mějte se krásně a nikdy se nevzdávejte!
"Největší tma je vždycky před úsvitem."
Vaše Illienel
Věnováno Charlie, protože má ráda skleníky a také jako poděkování za krásné komentáře, které zahřály na duši.
Mrzí mě, že jsi a tom tak, jak jsi.Včera mě taky chytla jakási deprese, kdy jsem měla všeho po krk, kdy mě štvalo, co všechno se teď děje a tak. Vypsala jsem se ve článku (během jehož psaní jsem ustavičně brečela), jenže na blogu nakonec zůstal zveřejněný snad jen dvě hodiny. Nechtěla jsem totiž, aby mou špatnou náladu odnášel blog a tím pádem i jeho čtenáři, navíc jsem si to pak nějak utřídila v hlavě. Stačilo, že už posledně zveřejněný článek (o tom, proč už se mi nedaří psát tak, jako dřív) mohl místy působit depresivně a tím, co jsem napsala včera bych definitivně všechno zazdila a ani ty světlé pozitivní barvy by nepomohly a blog by "nasál smutnou atmosféru.Mrzí mě, že vím o tolika lidech, kterým se něco děje, kteří nejsou veselí. Štve mě, že dobří lidé se musí neustále potýkat se starostmi a přitom se zdá, že ti zlí jsou skoro bez starostí. Nechápu to a štve mě to. Mrzí mě to. A když si k tomu přidám i svoje problémy, tak se mi chce brečet vzteky.Doufám, opravdu upřímně doufám, že se ti brzy zlepší jak nálada, tak zdravotní stav. Že se to aspoň dostane na nějakou příjemnou úroveň. To neříkám kvůli pokračování příběhu, ale kvůli tobě.Teď k fotkám:Jsou krásné. Čiší z nich takové příjemné teplo, jako by ani za okny neřádila zima. A líbí se mi ta červená tam. V kombinaci se zelenou navozuje pocit, jako by se mělo jednat o nějaký prales Al nejvíce mi učarovala fotka vodní hladiny. Ta má v sobě něco tak kouzelného, že jsem se k ní po prohlížení fotek ještě několikrát vrátila.Ať tě brzy navštíví pozitivní dny
OdpovědětVymazatLíbí se mi vodička a ta poslední. :) Gratuluju k vyznamenání. ;)
OdpovědětVymazat