Volání do větru

Zase jeden článek bez úvodu...



Je tam někdo?
Posílám svá slova východnímu větru,
posílám svá slova slunci sklánějícímu se k západu,
posílám svá slova severnímu moři,
posílám svá slova pralesům daleko na jihu.
Slyší mě někdo?
Posílám svá slova do nitra země,
posílám svá slova do vln oceánu,
posílám svá slova do plamenů ohně,
posílám svá slova do mraků...
Dopadnete? Shoříte? Utopíte se?
Doletíte až do nebe?

Chci křičet, ale ztratila jsem hlas.
Chci utíkat, ale nestačí mi dech.
Chci vidět naději, ale oči jsou příliš unavené.
Chci uletět, ale mám zlomená křídla.

Slyšíš mě?
Já za Tebou nemůžu.
Nestačím Tobě ani sobě.
A nestačím na to, co je přede mnou.
Příliš velký kopec na mé malé síly.
Mnoho problémů, žádná řešení.
Tornáda myšlenek, hurikány emocí.
Největší námořní bouře, jaká kdy přišla.
Do mého života, za temné noci,
dřív než stihlo vyjít slunce.
Najela jsem na útes,
v podpalubí je díra.
Plachty jsou na cáry. Bezmocné.
Jejich osud má v rukou šílený vítr.
Kéž by do stěžně uhodil blesk!

Slyší mě někdo?
Volání o pomoc,
pádla jsou zlámaná,
vlny divoké a voda ledová,
kormidlo nedokáže vzdorovat
tak silnému proudu.
Příliš velká bouře!

Poslouchá někdo?
Maják má poruchu,
hvězdy se schovaly do mračen,
měsíc zaspal a zapomněl svítit.
Jak černá noc.
Nevidím na cestu.
Moře je nepřítel.
Nenechá nikoho vyváznout lehce.
Platí se draze. Za život.
Bolest je všude.
Jen pod hladinou přestane.
Na dně hlubin už necítíte nic.
Přesto se vzpíráme bouři.
Proč to tak je?
Máme strach z absolutna?
Bojíme se konce?
Či snad začátku?

Poslouchá někdo?
Slyšíš mé zoufalé volání?
Ty? Nebo vy? Kdokoliv?
Plavidlo nabírá vodu.
Je slaná.
Jako ta, co stéká po tvářích.
Jedna slaná kapka spadla z nebe.
Dopadla na mou tvář.
Druhá kapka přitekla ze srdce.
Leskne se v očích.
Kolik lidí muselo plakat,
že je nikdo neslyší,
aby vznikl tak veliký oceán slz?
To nevím.
Ale vím, že je mnoho bouří,
ve kterých se bezmocně zmítají
lodě našich životů.
A je mnoho těch, kdo volají o pomoc.
Kdo chtějí být slyšeni.
Než se potopí...
A je velmi málo těch, kdo jim naslouchají.
Slyšíš mě?

Je tam někdo?
Posílám svá slova východnímu větru,
posílám svá slova slunci sklánějícímu se k západu,
posílám svá slova severnímu moři,
posílám svá slova pralesům daleko na jihu.
Slyší mě někdo?
Posílám svá slova do nitra země,
posílám svá slova do vln oceánu,
posílám svá slova do plamenů ohně,
posílám svá slova do mraků...
Dopadnete? Shoříte? Utopíte se?
Doletíte až do nebe?

Komentáře

  1. Trochu mi chybí tvé optimisticky laděné a sluncem prosvícené básničky. Nicméně musím uznat (tedy podle svého neodborného mínění), že stylisticky ses hodně zlepšila - má to tvar a formu, v tomhle ohledu (i tom významovém) je to dokonalé. Jen kdyby to nepostrádalo tu naději... Ta přece umírá poslední Ills. ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Super :) Krásně napsané, takhle se rozhodně cítí někdy každý.
    Máš krásný blog ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Slyším... tedy, snažím se slyšet, přestože jsem asi hluchá...
    (hug) mohla bych Ti pomoct? třeba spravit pádla?
    nezapomeň, jsem tu pořád pro Tebe...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vánoční příběh

Malé velké ohlédnutí

"Tak piš nesmysly."