Neviditelní - 2. část
Vítejte!
Vy, kdož se sem stále věrně vracíte a čekáte, zda-li tu naleznete něco nového i vy, kdož jste sem snad zabloudili poprvé. Vysvětlovat, proč jsem tu tak dlouho nebyla, nemá smysl. Je toho prostě moc. A já nepíšu. Toužím po tom celým svým srdcem a přesto nepíšu. Dnes jsem se rozhodla tuto zásadní chybu napravit a po roce a půl dopsala 2. část k Neviditelným. Protože však rok a půl je velmi dlouhá doba, doporučuji nejdříve přečíst předchozí části, na než přidávám odkaz. Bohužel kvalita výrazně klesla, ale snad to v příští části napravím. Pro dnešek se s vámi loučím.
Nechte se unášet na vlnch snů
a kolébat hudbou noci.
Vaše Illienel
Kapitolka je věnována Alithee na počest její zítřejší mudlovské plnoletosti, celá povídka pak samozřejmě patří Juliet.
Dustin O´Halloran - Prelude 2
Kde to jsem? Copak jsem se pomátla? Byla jsem na cestě do našeho známého lesa! Na místo, které znám už celé dlouhé roky. Ale tohle...Co se to děje? Vidím známé stromy i nízké keříky, cítím vůni jehličí...Vidím však i něco jiného. Něco, co mě nutí zůstat v údivu stát. Zdá se mi to? Nejsem náměsíčná? Mám snad halucinace?
Mezi hustými bílími peřinkami mlhy, líně se povalujícími asi metr nad zemí, se něco třpytí. Ne, září...Omyl! Svítí pohádkovým, tajemným a přitom nepřehlédnutelným jasem. Jako by někdo natrhal hvězdičky z černé noční oblohy a rozsypal je do trávy, pověsil do větví, položil do mechu. Každá z nich jako by měla svou malou svatozář, kterou září do tmy. Otáčím se, pomalu a zlehka, bojím se, abych je nevylekala. Je? Co je to? Co jsou zač? Nevím. Ale mám zvláštní pocit.
Nejsou to jen nějaká světýlka. A nejsou to ani světlušky. Nebo ano? Ne. Nemohou být. Světlušky jsou menší, nevydávájí takovou záři a navíc...něco cítím. Nebo spíš někoho. Mrkám. Snažím se zaostřit a prohlédnout mlhou do nitra temného lesa. Pohlédnout za ta "světla". Ale čím víc se snažím, čím víc namáhám a mhouřím oči...tím méně toho vidím. Všude je jen spousta mlhy, černé obrysy stromů, lehký náznak cesty. A ta záře. Ale za ní ani kolem...nic.
Dustin O´Halloran - Carry me
Aaach! Cosi se mě dotklo?! Závan větru. Jako pohlazení. Ano, určitě to byl jen teplý letní vánek. Po bouřce? A tady? Ne, to je přece nesmysl...Zase! Něco se mě dotýká. NĚKDO! Ten dotek je jemnější než chmýří pampelišky, lehký, teplý a přitom chladivý, letmý, že ho sotva zaznamenám. Ale přece i po chvíli cítím na paži hebost neviditelných rukou, stopy doteku. Je zima a já jsem jen v tričku. ale chladno mi není. Nyní už ne. To oni. Zahřívají mě. Stačily dva krátké kontakty s nimi a přece, jako by do mě vložili hořící svíčku. Svíčku, která nepálí, ale hřeje příjemným plamínkem, který proniká celým mým tělem.
Vím, že jsi se mnou
prosím, neodcházej
Tvůj dotek je lékem
něžnost tvá rány hojí
Prosím, neodcházej,
toužím s tebou být
Ocitám se opět v polotmě. Záře kolem slábne. Ale já přesto vnímám světlo. Uvnitř mě. A v nich. Jsou tady. Neodešli. Cítím jejich tichou přítomnost. Oni...ke mně mluví. Nebo snad sním? Mám horečku a blouzním? Je to možné. Vztahuji ruku k mému čel. Je studené. Ale ten hlas tu je. Podobný ženě. Ale přece není lidský. Nevím, jak ho vnímám. Slyším snad něco? Promlouvá v mé mysli? Netuším...Vím jen, že mě zve dál. Chlácholí mě. Jako bych byla malé dítě, zbloudilé, ztracené v temném lese a opuštěné. A vlastně...vlastně to tak je. Nechávám klesnout víčka. A otevírám svůj zrak. Tma nám někdy umožňuje vidět skryté. Neviditelné.
Netuším, kdo jsi
kde jsem se tu vzala
Tys přišla dnes ke mně
mé dlaně ve svých hřála
Slzy osušila
smutek zahnala
Chopin - Nocturno
Jdu malými, opatrnými krůčky batolete, které vrávorá k mamince. I já jdu. Vstříc objetí. Koho? Nevím. Možná bych se měla bát. Ale v tuto chvíli na tom nezáleží. Vím to. Vím, že je tu něco, co v tuto chvíli čeká jen na mě. Někdo, kdo touží po mé přítomnosti. Kdo mě chce obejmout, zahnat samotu, rozplynout stesk, zaplašit stíny. A tak kráčím dál. Opatrně našlapuji tím kouzelným, majestátným tichem vstříc bytosti ještě majestátnější. To zatím však jen tuším v koutku své mysli. Či duše? ano, to bude přesněší. Protože má mysl je v tuto chvíli zcela prázdná. Mlčenlivá, klidná, nehybná hladina modrého jezera, jehož voda pohltila zcela vše. A nic nezůstalo. Jen hudba noci. A oni. Neviditelní. Jsou tu. A já? Nechávám se jimi pohltit. Zvou mě do jejich světa. Něco ve mě se zdráhá. Varuje. Nevím, co jsou zač, co dokáží, ani proč tu jsou. Jak je možné, že se mi dali spatřit. Proč. Pro tento jediný okamžik je mi však všechno jedno. Nebezpečí utonulo v hloubkách jezera mého vědomí a já udělala poslední krok. V tom okamžiku hudba ticha dozněla.
Nevím, co na to říct. ;( Asi prostě prosté: DÍKY. Nic víc to lépe nepopíše. :)
OdpovědětVymazatPo nekonečně dlouhé době jsem si konečně našla čas, abych si tvou kouzelnou povídku přečetla od začátku a musím říct, že toho rozhodně nelituji! Dokonce jsem si četla svůj komentář pod první částí a musím říct, že jestli jsme mezi řádky tentokrát viděla sebe, tak tentokrát už ne. :) Vidím v nich velkou část tebe. Snílka a lesní vílu, který se nechává láskyplně objímat tajemnými Neviditelnými...
OdpovědětVymazatMusím říct, že se mi to vážně opravdu strašně moc líbí. Jsem zvědavá, co se budu dít dál, protože pokud si pamatuju, nemělo být všechno jen růžové... i když by se mi to líbilo. :) V každém případě doufám, že to celé tak nějak dopadne dobře, že Anička najde štěstí v jakékoliv formě nebo podobě. Třeba nějakou spřízněnou duši, která ve tmě také zahlédla neviditelné... Nevím, připadám si z toho tak nějak smutná a už teď se těším, až tě zítra pořádně obejmu. :)
V každém případě... Moc děkuju za nádherný dáreček a strašně moc se těším na pokračování. Snad přijde dřív než toto.
[1]: já děkuji. Ty jsi ten hlavní člověk, kvůli kterému to píšu. Nebýt Tebe, tak v té povídce možná ani nepokračuji. Poháníš mě dál. [2]:Děkuju, Ali. Opravdu nebude všechno růžové, i když se mi momentálně do psaní těch "smutnějších" části moc nechce. Celá tato povídka a má i v těch zdánlivě pozitivních částech v sobě smutek, ale vysvětlení přijde až ke konci. No, nebudu víc spoilerovat. Další část určitě přijde dřív. ale jak brzy, to zatím nedokážu říct, takže radši nebudu slibovat. Určitě byhc ji are ráda dopsala a zveřejnila do Vánoc.
OdpovědětVymazat