Ve vzduchoprázdnu žít nelze
Zdravím vás! :-)
Mám se krásně, ale velmi hekticky a jak už bývá u mě v listopadu zvykem, nestíhám. Škola, seminárky, přátelé, dárky, doktoři, akce, všelijaké zařizování, brigáda, doučování brášky, úklid apod. Právě z toho důvodu jsme dnešní den "proflákala" chozením po obchodech, sháněním vánočních dárků a setkáním se vzácným kamarádem. Zítra budu mít o to akčnější neděli, protože mě kromě mše čeká učení, seinárka, povinná literatura doporučená literatura a pro zmenu zase učení. :D Ještě štěstí, že za mnou večer přijede kamarádka, která u mě bude přespávat.
Dnes jedna kratinká povídečka, započatá v jednom z těch horších období mého žvota...je to na ní znát. ale protože byla dopisována nyní, no, nebudu spoilerovat, však vy se to dozvíte, pokud si ji přečtete. :-)
Mějte se krásně a usmívejte se! ;)
vaše Illienel
(Autorkou obrázku je Rainy z blogu hiding-place.blog.cz)
Věnováno všem, kteří mě drželi v "době vzduchoprázdna" a díky nimž mám opět půdu pod nohama, mohu žít a jít dál.
Zavřela oči. Hlasy okolí ní se stávaly jen nezřetelným vzdáleným šumem. Nerozuměla, co říkají. Už jim nechtěla rozumět. Přestala vnímat...
Zoufale lapala po vzduchu. Snažila se nadechnout. Ale i kdyby v tu chvíli měla k dispozici veškerý kyslík na planetě, nestačilo by to. Vyběhla ven. Zabouchla za sebou dveře a zmizela v zšeřelých ulicích. Chvíli se jimi chvatným krokem prodírala nazdařbůh, až nakonec zamířila ke starému železničnímu mostu na kraji města.
Už roky sem nikdo nechodil. Stará trať byla zrušená, koleje zarůstaly trávou. V okolí nebylo nic, co by sem táhlo turisty, nebo maminky s dětmi na procházkách. Vlastně ani nebylo moc lidí, kteří by věděli, že na západním konci města vůbec nějaké koleje byly. Jen klikatý potok, protékající pod mostem, vyprávěl rákosí o vagonech, které tudy kdysi jezdily s náklady stavebního materiálu. To ale bylo dávno. Tehdy celý okres teprve vznikal a její rodné městečko bylo jen malou vesnicí. Nehrozilo, že by sem někdo zabloudil. Na desítky kilometrů daleko byste nenašli opuštěnější místo. A právě tam nyní zamířila.
Už byla skoro tma, když přešla koleje a usedla na okraj mostu, otočená do širé krajiny - zády k městu. Chvíli jen houpala nohama nad vodní hladinou a poslouchala ticho, které ji obklopovalo. Sem už nedoléhaly žádné zvuky aut ani světla pouličních lamp. Vše, co slyšela, byl vítr pohrávající si s vysokými palachy. Vlastní dech. A hlasy. Lidské hlasy, znějící ještě stále v její mysli. Nemohla zastavit tok myšlenek. Nedokázala zabránit tornádu pocitů, které zachvátilo celé její nitro.
Lež. Celý její život byl lež. Falešní lidé, znající jen přetvářku. Zrádní kamarádi. Nikde ani trocha upřímnosti a pravdy. Nejhorší ze všeho ale bylo, že ji klamali i její nejbližší. Celých 18 let ji nechávali žit v iluzi perfektní, šťastné a fungující rodinky. Vše se zdálo být v naprostém pořádku. Až do dne, kdy odhalila pravdu. Otřásla se...Sama nevěděla, jestli nočním chladem nebo znechucením. Jak jí to mohli udělat? Co se stane, když na prahu dospělosti zjistíte, že vše, o čem jste si mysleli, že je vám blízké a známé, všichni, kterým jste věřili a na něž jste se spoléhali, vše, co dělalo váš život vaším životem, byla pouhá iluze? Celých těch 18 let se náhle proměnilo v prach. Zafoukal vítr. A zůstalo tu velké prázdné nic.
Sklonila hlavu a zadívala se dolů. Voda tiše šeptala. Lákala ji. Občas se zableskla v záři měsíce. Ne. Nechtěla skočit a utopit se. V tomto mělkém potoce by to ani nešlo. Toužila jen nechat to všechno odejít, zmizet, odplavit pryč. Jenže nebylo co. Všechno bylo pryč. Jediné, co jí zbylo, byl pocit zrady. Byla zmatená a osamělá. Ztratila půdu pod nohama. Ocitla se ve vzduchoprázdnu...a na mostě.
Zarostlé koleje vypadaly stejně osaměle, jak se ona sama cítila. Najednou si připadala opuštěnější než kdy dřív. Přátelé odešli. Rodina ji zradila. Nezůstal nikdo, komu by mohla věřit. V jejím životě nastal zlom. Vše, co bylo, přestalo existovat. Jediná skutečná a opravdová věc byl potok, tiše plynoucí pod jejíma nohama, rezavý most a staré pražce, porostlé květinami. Lehla si na trouchnivějící dřevo a zaposlouchala se do ticha. Vítr si pohrával se stébly trávy, koleje tiše zpívaly svou neslyšnou ukolébavku. Vždy to tak bylo. Když jí bylo smutno, když se trápila, přišla sem. Na most. Mohla tu v klidu a nerušeně sedět a přemýšlet třeba celé hodiny. Nikdy tu nepotkala ani živáčka. Jen ptáci v korunách okolních stromů a němé rybky v potoce jí dělali společnost. K večeru pak mohla naslouchat cvrčkům v trávě. Občas vyplašila nějakého bažanta nebo koroptev. Jinak tu bylo pusto. Prázdno. Stejně jako nyní v jejím životě. Po tvářích jí začaly stékat slzy.
Najednou o sobě nevěděla. Propadla se do hlubokých snů. Do snů, které byly obrazem její reality.
Illísku... děsí mě ten otřes, který jsi asi musela zažít, když i mě to tehdy tak položilo. Ale víš, není tu vzduchoprázdno. Pořád jsou tu přátelé, kteří nezradí a i kdyby... Jediný Tě neopustí ani na okamžik.
OdpovědětVymazatPo stránce literární je to krásné, mám ráda takovéhle „polosnové“ popisy krajiny zabarvené náladou, pak si to všechno mnohem snadněji představím.
Netop se... sni.
Přesně jak napsala Em, není tady vzduchoprázdno. Vím, že to všechno muselo být strašně moc těžké a složité (a já si nejspíš ani v těch nejdivočejších snech nedokážu představit jak moc) a že jsi potřebovala mít někoho fyzicky u sebe, ale my jsme tady, dobře?
OdpovědětVymazatPopsala jsi to vážně ... věruhodně. Myslím, že i kdybych neznala celý příběh, mrazilo by mě z toho na zádech. Teď jen doufám, že se všechno obrátí na druhou stranu. Že za všechny tyhle problémy, kterým jsi musela čelit, tě teď čeká nekonečné štěstí. :) Rozhodně si to zasloužíš.
Proč mi po té poslední větě přišlo, jako by se hlavní hrdinka... Zbláznila? Odešla z našeho světa pouze do toho snového a tam už zůstala, protože je to jednodušší? Já... Asi jsem pochopila, že je to dosti inspirované tebou, upřímně mi vždycky tyhle příběhy přijdou nejlepší, protože jsou nejvěrohodnější a nejpřesnější, ale právě proto o tolik děsivější. Nemůžu vědět jak to bylo a jak ses cítila. Nemůžu ani předstírat, že to vím, protože pravdou je, že nevím ani zlomek toho, co se děje. Vím jen to, že i pro mě bylo těžké dospět - přestat vidět a vnímat svět dětskýma očima. Je to hnusné a těžké, a i když vím, že tys to měla mnohokrát horší, přesto si myslím, že alespoň trochu vím, o čem mluvíš. A děsí mě to, stejně jako ten příběh. (I když je fakt nádherný a totálně poetický a impresionistický, řekla bych. ;)) Jde ale přesně o tohle: Nezbláznit se z toho. Vzít to s nadhledem. Snažit se řešit svoje věci, jako bys byla někdo jiný. Jako by se to vlastně vůbec netýkalo tebe. Potom je to snažší. Nenechat si problémy přirůst tak blízko k tělu. A jo, vím, že mě se to říká lehce, ale udělat to, je mnohem těžší. To vím. A přesto - za svým názorem si stojím. ;) :)
OdpovědětVymazatOpravdu, čím víc článků od Tebe čtu, tím více Tě obdivuji. Musíš mít neuvěřitelně silnou vůli, já už bych to asi dávno vzdala.
OdpovědětVymazat