Za rodinou

Zdravím vás!

Se začátkem jarního semestru pro mě nastalo nádherné období, kdy se mi daří začít znovu a lépe téměř ve všem, co jsem poslední půlrok kazila a dělala špatně. Je to skvělý pocit a já jsem za něj moc vděčná. Bohužel pro mé mimoškolní aktivity je však tento semestr zatím nejnáročnějším ze všech, těžší tak o 150% (snaží se nám naznačit, že už jsme za půlkou studia?) a to mám za sebou teprve týden a kousek, navíc se v mém rodném domě rekonstruuje a já tak o víkendech vystěhovávám pokoj a mám plné ruce práce. Všeho mám nad hlavu, nestíhám a k tomu notebook v opravě, k dispozici jen univerzitní počítače v knihovně. Přesto bych neměnila, je to krásné, když na prokrastinaci prostě nezbývá čas. :D Tolik tedy k povídání o tom, jak se mám a zda žiju. :D A taky vysvětlení, proč stále nejsou ty plánované články.

Nebudu ale jenom povídat. Co pro vás dneska mám? Upřímně, chtěla jsem s tím už skončit. Přestat se pokoušet o psaní básniček. Déle než rok jsem žádnou nenapsala, přesněji - nedopsala. Nešlo to a většinou byl problém i začít. Nestálo to za nic. Ale ve chvíli, kdy jsem s tím chtěla seknout úplně, mě od tohoto úmyslu odvrátily 3 osoby, kterým bych nyní chtěla moc poděkovat. Tani, Aredhel, Juliet - jen díky vám je tu dnešní článek a s ním naděje, že verše v mém životě ještě nekončí. Díky!

Nečekejte žádné umělecké dílo, jedná se o jednu z dost osobních věcí. Text tak nějak popisuje mou cestu domů po dlouhých týdnech jednoho sobotního rána. A jako vždy je to hlavně o mých pocitech a myšlenkách. Kvalitou je těžce za ostatními osobními kousky, ale...chtěla jsem se o ni s vámi podělit proto, abyste viděli, že jsem neskončila a že se snažím. A že mi poezie, stále, i po roční pauze, pomáhá a přináší mnoho dobrého, bez ohledu na nulovou literární úroveň. Takže tady je...další kousek do mé osobní blogové kroniky. Kdo chcete, smíte číst...

Děkuji vám, že tu jste, nebýt vás, možná už by tohle místo zůstalo opuštěné.

Mějte se krásně!

vaše Pomněnka Illienel

P.S. Juliet patří dvojnásobný dík, neb mi i pomohla vymyslet název článku. :-)

---

Je sobota, tiché šedivé ráno,

na kolejích skřípou brzdy tramvají.

Po dlouhé době vezou mě zas domů,

kde na mě už všichni s láskou čekají.

Doufám.

Je sobota a já opouštím město,

přišel čas vrátit se zpátky k rodinně.

Hodně se těším a taky dost bojím,

prožijem den v hádkách nebo poklidně?

Nevím.

Je sobota, začíná další víkend,

život změněný, jiný než před lety.

Máma nám odešla, přesto je nás víc,

dnes nové rodině spěchám v ústrety.

Vážně?

Je sobota, čas rodinných setkání,

však otázek spousta v hlavě mi vrtá.

Kdo je pro mě ta žena vedle táty,

snad kamarádka, macecha či teta?

Kdo ví?

Je sobota a už jsem mezi nimi,

nejistota a pochybnosti jsou pryč.

Ve smutném domě, opuštěných srdcích,

se zabydlela láska, ke štěstí klíč.

Kéž vytrvá!