Illienel

Moji milí, dnes tu pro vás mám konečně něco nového, žádnou šuplíkovku . Stal se zázrak a já zase básním . Inu, když deprese a spleeny nedají pokoj, je nejlepší čas na vyzkoušení poetoterapie v praxi . :-) A vypsat se v básních, to pro mne vždy bylo a stále je jeden z nejlepších způsobů. Takže tady jedna...půlnočn í. Datum vzniku - noc z 25. na 26. dubna. Byl to náročný den...ale spadlo to ze mě, tíseň odplula ve verších na vlnách slz. A bylo lépe. Snad se vám budou líbit. budu moc ráda, když mi povíte , jak na vás působí a jaká je vaše interpretace. Bábnička to není nijak složitá, ale...no, uvidíte sami. Nakolik je biografická a nakolik jde jen o umělecký přenos si tentokrát nechám pro sebe. Ale můžete hádat . :-) Někteří možná i pochopíte... Mějte se moc krásně! vaše Illienel Básničku bych ráda věnovala Lyře , proto, že ona se mnou prochází všemi mými neštastnými láskami od chvíle, co se známe (a bude to už 6 let), včetně "té jedné" a protože bych jí moc přála, aby v t

Ahoj! :-) Dneska tu mám článek, který patří k těm tzv. nekonečným. Článek, který budu neustále aktualizovat a který bude žít svým vlastním životem. O co jde? Jedná se o starý projekt Niky Roovy, nzvaný Abecední knižní výzva. spočívá to v tom, že zapisujete pečtené knížky podle abecedy - dle prvního písmene názvu knihy a snažíte se dát dohromady celou abecedu. Mimo to je zajímavé pozorovat, jaká písmena jsou v názvech námi čtených knih zastoupena nejčtasěji, jaká téměř vůbec a jká méně obvyklá se přece jen občas objeví (no dobře, možná to zas tak zajímavé není, ale já prostě miluju takovéhle "statistiky" apod. :D). A v neposlední řadě je to samozřejmě i seznam knih, které jsme přečetli, takže něco jako minimalistický čtenářský deník - nezapomenu díky němu alespoň na to, že jsem knihu daného jména četla. Protože jsem však tento projekt začala vyplňovat teprve asi před dvěma lety a šla po paměti, rozhodně tu všechny knihy nejsou. Snažím se stále vzpomínat a průběžně dopisuju tit

Ahoj! :-) Minule jsme tu měli něco spíše smutnějšího (nechci říct depresivního) a z "vážného soudku", tak dnes něco odlehčenějšího. ale ne zase tolik. O co půjde? Z toho veselého soudku - jde o vyloženě dětský text, psaný pro tátu (nikdy jsem mu ho nedala), je na něm krásně vidět naivita a jednoduchost dětského myšlení a také to, jaký jsem byla snílek a idealista. Dvě sloky jsou těžce hyperbolické, zas tak moc naivní jsem nebyla, uvědomovala jsem si, že jsou to jen exotické příměry, které nejsou realizovatelné. Které to jsou jistě sami poznáte. :D Chtěla jsem jen dodat svým slovům důraz a možná mě ani nic jiného kvůli rýmům nenapadlo. dodnes si trochu pamatuji, jak jsem ji psala. Bylo mi asi 12 - 13 let. No a to "vážnější" na této básni - odráží pocity a naléhavé myšlenky dětí velmi zaměstnaných rodičů. Těch, kteří pracují v práci i domai o víkendech i o dovolené...jako workoholici, až na to, že můj táta nežil jako workoholik proto, že by ho to bavilo, ale proto, že

Zdravím vás! :-) Dneska...nemám na nic náladu. Ráno začalo dopoledne, ale jsem pořád bez energie, bolímě hlava a hned po ránu mě rozhodilo několik mailů a zpráv, skončilo to naštvaným zalezením zpátky do postele a snahou o uklidnění. Co mě vytáhlo? Blog. :D A sice upozornění na mobilu, že na dnešek nemám přednastavený článek. Tak jsem tu. A přemýšlím, jak se zbavit bolesti hlavy, dobít energii a udělat z nepoedeného začátku suprový den. Protože vždycky to jde, jen přijít na to jak. :D No, bdu zkoušet... A co pro vás dneska mám? Obávám se, že charakter textu, o který se dnes s vámi podělím tak trochu odpovídá mé nepříliš štastné náladě. Je starý. Velmi starý. Pochází z období...no, zcela jistě nižšího gymplu, vznikl dávno před tím, než jsem si založila blog. Nepovím vám, jaký rok to byl, ale pamatuju si, že jsem si tehdy za zavřenými dveřmi lehla na pdlahu ve svém pokoji, vzala si papír a propisku a napsala na něj toto. Během psaní proběhlo v textu celkem 12 překšrtnutí, tudíž se to dá

Zdravíčko! :-) Mysleli jste si, že tento týden páteční článek nebude? Provozovali jste, že jsem s pravidelným vydáváním skončila tak rychle, jak jsme začala? Omyl, vážení! Jen jsem prožila nervový otřes, když jsem si na svůj milovaný notebook vylila svůj milovaný čaj a skončilo to málem vraždou. Nevím, jestli jsem definitivně usmrtila svůj věrný přístroj, skrývající nesmírné vzpomínkové i jiné bohatství (nemající zálohu), to budu vědět během cca 10 dnů, nicméně věřte, že k tomu, abych minimálně hodně ošklivě vynadala sama sobě (vypadalo to spíše jako usilovná snaha ovládnout se a nespáchat harakiri) jsem neměla daleko, nakonec jsem si jen zabrečela nad svou pitomostí, neopatrností, nešikovností a blbostí. N icméně notebook je nyní někde mezi elektronickým nebem a zemí, já se jen modlím, aby se vrátil mezi živé i se všemi poklady, jež skrývá a já jsem nyní (opět) bez přístupu k internetu, nebo vůbec jen počítači. Proto článek takto pozdě a ne ve 12:00 - nebylo na čem jej napsat a předna