Vítězit za každou cenu?
Zdravíčko! :-)
Mysleli jste si, že tento týden páteční článek nebude? Provozovali jste, že jsem s pravidelným vydáváním skončila tak rychle, jak jsme začala? Omyl, vážení! Jen jsem prožila nervový otřes, když jsem si na svůj milovaný notebook vylila svůj milovaný čaj a skončilo to málem vraždou. Nevím, jestli jsem definitivně usmrtila svůj věrný přístroj, skrývající nesmírné vzpomínkové i jiné bohatství (nemající zálohu), to budu vědět během cca 10 dnů, nicméně věřte, že k tomu, abych minimálně hodně ošklivě vynadala sama sobě (vypadalo to spíše jako usilovná snaha ovládnout se a nespáchat harakiri) jsem neměla daleko, nakonec jsem si jen zabrečela nad svou pitomostí, neopatrností, nešikovností a blbostí.
Nicméně notebook je nyní někde mezi elektronickým nebem a zemí, já se jen modlím, aby se vrátil mezi živé i se všemi poklady, jež skrývá a já jsem nyní (opět) bez přístupu k internetu, nebo vůbec jen počítači. Proto článek takto pozdě a ne ve 12:00 - nebylo na čem jej napsat a přednastavit, nyní se však naskytla chvilková příležitost na dědově počítači (at žijí návštěvy u prarodičů), tak se jí snažím využít a dodat vám článek alespoň se zpožděním. A ne, apríl to bohužel není (stejně už je po půlnoci), opravdu mi hrozí ztráty veškerých rodinných a jiných fotografií za 10 let a mnoha jiných pokladů (k šípku s materiály do školy!).
Takže pokud se nějakou dobu nebudu ozývat, budete vědět, co za to může. Ale nebojte se, bude-li na čem, tak vám to později vynahradím! :-)
Dneska se s vámi podělím o jednu z úvah, kterou jsem psala na vyšším gymplu jako slohovou práci, nejspíše v předposledním ročníku. Zadání znělo - "Jsou vítězství, která jsou hanbou." Za vaše komentáře budu moc ráda! :-)
Mějte se krásně!
vaše Illienel
P.S. Kdybych to psala dnes, asi bych to trochu pozměnila, možná i více, ale pro autentičnost a "kronikářskou" výpovědní hodnotu nechávám v původní podobě.
V životě jsou mnohé chvíle, kdy zažíváme nějaký úspěch. V zaměstnání, ve škole, ve vztazích... Úspěch má v našich životech různou podobu. Podaří se nám nějaká práce, dostaneme dobrý nápad, uděláme někomu radost, navážeme nový vztah. Může mít i podobu vítězství. Porazíme soupeře v nějaké soutěži nebo vyhrajeme sami nad sebou. Taková vítězství mívají největší cenu.
Dnešní doba se však zaměřuje spíše na jiný druh vítězství. Na soupeření. Soupeří mezi sebou lidé, firmy, díla... Někdy se to podobá spíše boji o přežití. Vyhrává ten nejsilnější. Už od mládí, dětství, jsou lidé vychováváni k tomu, aby se uměli prosadit. "Musíš být lepší než ti druzí! Musíš vydělávat víc peněz! Musíš bydlet ve větším domě! Musíš být nejkrásnější! Musíš být nejchytřejší! Musíš..." Těmito a podobnými výroky jsou lidé bombardováni ze všech stra, přímo i nepřímo, od nejútlejšího věku. Klade to velký nárok na psychiku. Lidé mají pocit, že musí být ve všem první a nejlepší, protože se to od nich očekává. Snadno tak dojde k obavám z neúspěchu a pocitu vlastního selhání.
Tomuto strachu s ebrání každý člověk po svém. U někoho jdou ruku v ruce ctižádost a píle - z takových pidí se stávají často workoholici. Ponoří se do své práce, neustále pracují na dosažení svých cílů a nároků společnosti. Jiní lidé, mající sice snahu, ale postrádající ctižádost a někdy také vytrvalost, se začnou stresovat, dostanou se do stavu plného úzkosti, a žijí-li tak dlouhou dobu, můžou podlehnout vytrvalé skepsi a pesimismu, nebo dokonce depresím. I v dnešní době však stále zůstávají lidé, kteří na zaměření současné společnosti a její nároky nedbají. Neberou život jako závod ani boj. A myslím si, že je to dobře. Bohužel, existuje i čtvrtá skupina lidí. Ti, kteří se nakazili dnešní soupeřivou modou a chtějí vítězit za každou cenu, často i na úkor ostatních. Někdo stojí o úspěch, někoho láká moc a někdo třeba jen zoufale touží po uznání. Jejich morálka v tomto boji o vítězství neobstojí. Ustoupí ze svýchi obecných společenských zásad a přikročí ke lžím, podvodům a neférovému jednání.
Začíná to třeba úplnou drobností, ještě v dětském věku, může to skončit u obrovských lží a podvodů mezi dospělými, ale nejen jednotlivci, nýbrž i celými skupinami, firmami, politickými stranami... Žák dostane od učitele opravený test s pěknou známkou. Při jeho prohlížení si všimne, že učitel špatně spočítal body nebo zapomněloznačit nějakou chybu. Dojde mu, že kdyby to řekl, dostal by horší známku. A tak mlčí. Starší student se účastní vědomostní soutěže, která má písemnou podobu. Konkurence je veliká. Z obavy před porážkou opíše vše, co neví, od souseda, který se poctivě připravoval celé dlouhé měsíce. Nakonec se umístí na medailových pozicích, aniž by měl náležité znalosti. Mladá žena se hlásí na prestižní univerzitu. Není příliš chytrá a podcenila přípravu. Neuspěje. Má ale bohaté rodiče. A ti jí místo na univerzitě zaplatí. Majitel velké, prosperující firmy se účastní výběrového řízení na velkou zakázku. Aby uspěl, zfalšuje některé dokumenty a dostane do problémů menší, konkurenční společnost. Ta musí ustoupit. Firma, která podváděla, získá kontrakt za miliony a dál vesele podvádí u dalších zakázek. Mladý manažer se rozhodne kandidovat ve volbách. Budoucí voliče ovlivní mnoha sliby, které nikdy nedodrží, ani to nemá v plánu. Když je zvolen, podplatí vlivné osoby, aby si zajistil dosazení na vysoký post, kde bude mít velký plat a moc. Vládnoucí politická strana zmanipuluje výsledky voleb, aby se udržela u moci. Volby vyhraje a ovlává zemi několik dalších let...
Proč to dělají?Několik z mnoha možnýchmotivů zde už bylo zmíněno. Otázkou ale zůstává, co z toho doopravdy mají. Neprobudí se jejich svědomí alespoň zpětně? Bude je těšit nezasloužené vítězství? Někdo možná bude mít radost z toho, co takovým neférovým bojem získal. Ale jak dlouho? Bude ta radost opravdová? Může si takového vítězství člověk vážit? Má pro něj cenu? Jistě, můžeme říct, že kdyby pro něj nemělo cenu, tak by se ho nesnažil dosáhnout všemi možnými prostředky. Ale jak často nám věci dochází, až když je pozdě? Někomu možná začne vadit ten pocit, že vítězství nedosáhl vlastním úsilím, poctivě. Někdo sezačne cítit provinile kvůli druhým. Jiný si nebude moci sám sebe vážit. Vítězství zhořkne, začne být spíš na obtíž. Proč? Výčitky svědomí jsou nemilosrdné. Lidem v takové situaci není do závidět. Mají sice své vítězství, ale časem zjišťují, že je spíše prohrou. Když se nad nimi zamyslím, je mi jich spíš líto. A kvůli nim i nám doufám, že příště v morálním boji obstojí, tlaku okolí nepodlehnou a na nepoctivou výhru se vykašlou.
Říkáte si, o čem to tady mluvím? Že je tolik lidí, kteří si podvádí vesele dál a fair play jim nic neříká? Že svědomí je dneska přežitek nebo se ho spoustě lidí nedostává? Tak to zcela jistě mnohdy vypadá. Ale můžeme si tím být jistí? Do duše druhým lidem nevidíme. Jak můžemevědět, co prožívají? Nemůžeme... Proto si myslím, že bychom neměli druhé lidi soudit, ale ani schvalovat neférové jednání a bezohlednou cestu za vítězstvím. Snažit se sami žít tak, aby každá naše výhra byla zasloužená a my se z ní mohli radovat. A když vždycky neuspějeme? Lepší stokrát česstně prohrát, než jednou nespravedlivě vyhrát!
Těch komplikací je mi moc líto, jakobys toho neměla málo, ještě ten počítač..Ale neboj, vždycky z toho vytáhnout data, ideálně se poptat nějakého známého, ajťáka, který za to nebude chtít šílené peníze. Nebo možná se Ti ten notebook povede oživit celý.A článek je moc a moc povzbuzující a motivační a krásný. Když mi bylo třebas 17, zápasila jsem s myšlenko, že všichni lidi jsou jenom stroječky, co fungujou jen proto, aby dělali děti, stejně jako všechno živé na světě. Takže všichni chlapi jsou vlastně naprogramovaní úchylové a ženy taky, jen to nedávají tolik najevo. Pak jsem objevila náhodou v odííle jednoho kamaráda, tu morálně nejčistější duši na zemi, starou školu a vážně asi toho nejčestnějšího člověka, co znám, a ten mi dokázal pravý opak, že gentlemani ještě nevymřeli a že i dnes se dá hrát fair play. Dneska je z něj voják. A od té doby takových lidí vídám čím dál víc a je znát, že to dobro v lidech, že to tak nějak existuje. :)
OdpovědětVymazatVážně, vážně se mi líbí ten poslední odstavec. Nesoudit, neodsuzovat, nikdy si opravdu nemůžeme být jistí, co cítí druzí lidé, proč jednají tak, jak jednají... Ale někdy je to těžké, i já mám jednoznačně odsuzující postoj k některým politikům a nejsem na to nijak hrdá...
OdpovědětVymazatJinak je ale celý ten problém soutěživosti prakticky neřešitelný. Ne, člověk nemusí vyhrávat za každou cenu, nemá se tímto trendem nechat strhnout atd. Ale pokud se strhnout nenechá, pak po něm ostatní budou šlapat a jeho sebevědomí se stane jenom ubohou věcí, krčící se někde v koutku, zničené nejen vědomím, že není tak dobrý jako ostatní, ale i vědomím, že by se o to neměl ani pokoušet, protože celé to soutěžení je špatné, zničující a nečestné... (což je smutná pravda). Tak dopadlo moje sebevědomí: ani to nezkoušej, protože nechceš dopadnout jako oni, radši si tu seď a fňukej... To je druhá stránka onoho "nevyhrávání za každou cenu". Otázka je, co je lepší- ubližovat ostatním pro sebe samu, nebo na sebe rezignovat? (No dobře, na to není zas tak těžké odpovědět. ) Chtělo by to zásadně jinou společnost, aby to mělo nějaké šťastné východisko...