Když tatínci příliš pracují

Ahoj! :-)

Minule jsme tu měli něco spíše smutnějšího (nechci říct depresivního) a z "vážného soudku", tak dnes něco odlehčenějšího. ale ne zase tolik. O co půjde? Z toho veselého soudku - jde o vyloženě dětský text, psaný pro tátu (nikdy jsem mu ho nedala), je na něm krásně vidět naivita a jednoduchost dětského myšlení a také to, jaký jsem byla snílek a idealista.

Dvě sloky jsou těžce hyperbolické, zas tak moc naivní jsem nebyla, uvědomovala jsem si, že jsou to jen exotické příměry, které nejsou realizovatelné. Které to jsou jistě sami poznáte. :D

Chtěla jsem jen dodat svým slovům důraz a možná mě ani nic jiného kvůli rýmům nenapadlo. dodnes si trochu pamatuji, jak jsem ji psala. Bylo mi asi 12 - 13 let.

No a to "vážnější" na této básni - odráží pocity a naléhavé myšlenky dětí velmi zaměstnaných rodičů. Těch, kteří pracují v práci i domai o víkendech i o dovolené...jako workoholici, až na to, že můj táta nežil jako workoholik proto, že by ho to bavilo, ale proto, že jinak se jeho náročná práce za daných okolností nedala zvládnout. Věděla jsem to. Ale přesto jsem to jako dítě nedovedla plně přijmout, především už jen kvůli tátovi ne.

Takže tato básnička je takovým "dětským bojem proti workoholismu rodičů" a zároveň zoufalou snahou o to, aby dítě vidělo tatínka i žít a bavit se, být s mámou apod., nejen pracovat. Jinak - jsem od víkendu nemocná a to je také důvodem, proč článek nevyšel ve 12 - usnula jsme a zapomněla ho napsat, vzbudila jsem se kolem poledne. :D Takže s menším zpožděním je tu...

Mějte se krásně a užívejte si jaro!

A nezapomínejte, že jsou na světě i důležitější věci než práce. ;-)

vaše Illienel

P. S. Básnička byla mimo jiné původně psaná jako dárek k tátovým narozeinám...ale protože její psaní dopadlo trochu jinak, než jsem měla v úmyslu a nebyla jsme si jstá, jak by se to tátovi líbila (a taky se mu ji trochu bála dát), tak skončila v šuplíku a táta dostal jiný dárek.

P. P. S. Básnička je přepsaná v naprosto totožné podobě, žádné úpravy.

---

Už vyrostl jsi z dupaček, už po stromech nelozíš,

zahodil jsi auta, vláček, aktovku prý nenosíš,

úsměv z tváře mizí náhle, starostí ti přibývá,

i když vidíš, chodíš, dejcháš, čas na život nezbývá.

Tak přece zastav se a stůj! Pozor si dej,

moji dobrou radu pozorně poslouchej:

Před rozbřeskem vstáváš, po západu chodíš spát,

pro samý spěch a shon se zapomínáš smát.

Práce ti neuteče, inkaso "nespěchá",

ta každodenní starost, tě v klidu nenechá,

ale život máš jen jeden!

No tak se rozhlédni, zhluboka nadechni,

začni naplno žít, za svým snem zkus jít.

Odvaž se zažít víc, než sis doved představit:

Skočit z letadla, jíst pečená chapadla,

zdolat Mont Everet, raketou se svézt,

projít se po Měsíci, zažehnout lásky svíci,

romantika na Hawai, dobrodržství v Papui

a nebo snad na Karibik velké lodě vyplují?

V amazonském pralese, na Aljašce i v Asii,

na moravské louce, kde třepetaj se motýli,

tam všude můžeš žít naplno!

Tak nemysli furt na práci. PROSÍM.