Miniatury z čajového šálku

Milí čtenáři,
po delší době pro Vás opět něco mám. Maličkého, krátkého, jen takové zastavení, akorát na jedne šálek čaje. Mám před státnicemi, snažím se psát bakalářku jako o život, abych stihla termín odevzdání, do toho bojuji s nemocema apod., však už to u mě znáte. Vše je při starém. :D Nebo ne? Kdo ví...
V šuplíčku mám pro vás několik článečků, ale pořádný čas na jejich přepsání a vydání budu mít bohužel asi až od února. Snad na mě počkáte.
Dnes tedy čajová miniatura, inspirovaná haiku, leč s jinou délkou verší (vždy 5 slabik). Třeba někoho potěší a vykouzlí na tváři drobný úsměv nebo hřejivý pocit tam, kde básně klíčí.
Mějte se krásně a užvejte si všeho dobrého, co vám podzim nabízí.
vaše Pomněnka Illienel



V celičkém světě
nikdy nebude
dost horkých dlaní

kouřícíh šálků
plněných vůní
chutí co laská

světýlek v šeru
maličkých knížek
velkých básníků

sednem si k sobě
snad na okamžik
svět se utiší

souznění srdcí
tiší a hřeje
jak teplá lázeň

čokoládová
hutná a sladká
chvíle pro nás dvě.


Komentáře

  1. Alissa4. listopadu 2019 v 11:18

    Čili prozaicky řečeno, neexistuje nic jako příliš velký hrnek na čaj? Pěkné to je.

    OdpovědětVymazat
  2. Illienel4. listopadu 2019 v 11:51

    [1]: Ano! Tys to odhalila...to je přesně jedna z myšlenek tohoto textu. A můžu potvrdit, že platná, máme doma litrový keramický hrnek a kolikrát bychom takových potřebovali víc. Děkuji.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vánoční příběh

Zdravím :-) Tento příběh byl původně napsán jako školní slohová práce na téma Vánoční příběh. Pak se to ale zvrtlo a vzniklo z toho, jak už se mi tak stává, něco mnohem osobnější. Možná to bylo vinou příliš silné asociace, kdo ví... Dnes tedy snad první otevřený příběh z mé Pandořiny skříňky, z mého života. Děj se odehrál v roce 2010 :-) Říkala jsem si, že by nemuselo být špatné, připomenout vlastním příběhem, o čem mají být přicházející Vánoce. O čem doopravdy jsou a o čem ne...My lidé máme sklon na to každý rok zapomínat. A proto...proto je tu dnes tento příběh. Mám vás opravdu moc ráda Vaše Illienel Vánoční příběh Zase jsou tu Vánoce! Ty údajné svátky klidu a míru... Taky jsem je tak dřív vnímala, ale to jsem byla ještě malá. Dnes je to bohužel jiné... Je začátek prosince a někteří z nás už si velmi přejí, aby byl konec. Konec toho neuvěřitelného stresu a shonu. Ve škole jsem víc jak dva týdny chyběla a tak teď píšu jednu písemku za druhou. Do toho shánět dárky, uklízet celý dům, pé
Další informace

Malé velké ohlédnutí

Slunce do vašich dnů :-) Dnes to bude na dlouho...má někdo odvahu číst? Pokud ani, pohodlně se usaďte a vydejte se se mnou na dlouhou vzpomínací jízdu aneb výročí je tu! Je tomu přesně rok. 10. února 2012 jsem se z pro mě dodnes naprosto nepochopitelného důvodu rozhodla založit si blog. Nepřemýšlela jsem. V těch dnech byl pohřeb našeho skautského kamaráda, který si v mladém věku vzal život. A já se rozhodla, že prostě musím něco udělat. Potřebovala jsem nějakou činnost. Jakýkoliv krok vpřed. Změnu. abych mohla bojovat se smutkem. V té době mě začínala má kamarádka Lyra inspirovat k přemýšlení o založení vlastního blogu. Na tom svém zveřejňovala své povídky a mě se tento nápad líbil. Sedla jsem tedy k počítači, napsala první věc, která mě napadla a za necelou půlhodinu jsem měla založený svůj první blog. Smutný příběh? Možná...ale bez něj by nemohla přijít ta spousta dobrých věcí, která mě poté potkala :-) Vymyslet blogovou přezdívku? Zvítězila příjemná a dosud zcela živá vzpomínka.
Další informace

"Tak piš nesmysly."

Zdravím! Jeden moudrý člověk pravil, že když mám obrovskou potřebu psát, ale nedokážu koncentrovat myšlenky nebo nevím o čem, mám psát nesmysly. Že by mi to mohlo pomoct. A protože já opravdu ptořebuji psát, cokoliv, poněvadž se z psaní asi stává má terapeutická závislost, a protože se momentálně naprosto nedokážu soustředit, budu psát nesmysly. Omluvte mě prosím... Mějte se hezky Vaše Illienel zmatená bolavé srdce nepoznaná láska nechtěné poznání iluze zbořeny minulost mění barvu z budoucnosti strach mám nevím, co bude zítra oči mám příliš unavené na slzy v duši však pláču předávkovaná lentilkama poslouchám hip-hop a rapuju písně o životě jaký není protože oči jsou jako zrcadla na Petříně ukáží vám jiný svět vše se zdá jasné a přitom žijeme v mlze ztracená zmatená nejistá sama sebou na tenkém ledě na visuté hrazdě na můstku přes propast visím na tenkém laně které nikdo nejistí spadnout? máme křídla? můžeme se pustit dolů? nahoru to nejde tak kam jinam? na světě nikdy není dostatek čok
Další informace