Illienel

Zdravím vás! Díky vám všem, kdo jste na tento blogový přístav ještě zcela nezanevřeli nebo nezapomněli, i přs jeho opět dlouhou neaktivitu a stále sem občas zavítáte. Proč jsem se tak dlouho neozývala? Ne, neumřela jsem. Ale byla jsem velmi dlouho nemocná. Vlastně ještě jsem. Už skoro rok marodím a není to zrovna lehké. Nechodím do školy, ani do práce, často nemám síly ani na základní fungování v domácnosti. Stále ale doufám, že se můj stav brzy zlepší natolik, abych mohla dokončit školu a pak si najít práci, alespoň na částečný úvazek. Přesto mám i dobré zprávy - vdala jsem se. Za toho nejlepšího muže, jakého jsem mohla potkat. Jsme spolu dva a půl roku, z toho půl roku bydlíme ve společném pronajatém bytě. Vdanou paní jsem teprve necelé dva měsíce, ale jsem nesmírně šťastná. Miluji ho a on miluje mě. A dáváme si to každodenně několikrát najevo. S ním je mi krásně i tehdy, kdy mi jiak dobře není. A proto mám opět chuť do tvoření. A snad i ten čas. Přípravy svatby byly náročné, nejen č...

Hola hej! Tak a je to tady! Už i já jsme se rozhodla překonat sama sebe a všechny nepřející okolnosti a pustit se do výzvy 101 cílů za 1001 dnů . Tímto velmi děkuji Alithee , jejíž vlastní výzva mi byla konečným potřebným impulsem a mému snoubenci Timbovi , díky němuř mám odvahu se měnit k lepšímu , protože vím, že nemusím. Jo, možná to zní zvláštně, ale když víte, že vás někdo miluje takové, jac jste (a přesto, jací jste), je mnohem příjemnější se pokoušet zlepšovat to, co by stálo za zlepšení, protože nejste ve stresu a víte, že nemusíte, ale chcete . Pro sebe, pro něj, pro druhé. A to je mnohem větší a lepší motivace než nátlak a pocit "musím, nebo...". Timbo mě taky ochotně, trpělivě a vytrvale podporuje ve cvičení - ač to kvůli váze nebo postavě nepotřebuje, cvičí se mnou a dělá mi tak z kdysi neoblíbené činnosti jedny z nejzábavějších společných chvílí. A díky němu mám také konečně domov, který se můžu snažit zvelebovat a někoho, o koho můžu pečovat , komu můžu v...

Jedna noční ...obsah v trochu jemnější verz odpovídá atmosféře obrázku a názvu "básně", proto čtení doporučuji jen těm, komu nevadí číst ode mě i zcela nepozitivní tvorbu . Jedná se o velmi osobní , terapeutickou poezii ... Autorka původního obrázku - Rivka Korf Hodiny tikají do ticha večera, blíží se půlnoc, čas stínů a můr. Podivná úzkost náhle mě sevřela, blíží se počátek bálu všech stvůr. Ta úzkost, jež mě objímá, mi není zcela neznámá. Společnost mi dělává už řadu dlouhých dní. Téměř každý večer klepe na dveře, sál v mém nitru se jí bez odporu otevře. Zaplní ho strach, výčitky a temnota. Úzkost se raduje, v depresi rozkvétá. Zdroj obrázku Autorka obrázku - Michelle114

Milí čtenáři! Přináším vám básničku , která je vlastně písničkou , ale prozatím tu bude jen v textové podobě. Ono totiž dostat se od melodie poletující uvnitř mysli k nahrávce písničky ze zpěvem a hudebním nástrojem (a nejlépe i notovým nebo akordovým zápisem) je cesta dlouhá a náročná. A já to nemohla vydržet a chtěla se s vámi , než tuto cestu ujdu, podělit alespoň o to, co stálo na jejím počátku. Jde ovůbec první mou báseň , která byla od začátku psána s myšlenkou a cílem, udělat z ní písničku . Přesto doufám, že zde najde své místo i sama o sobě ...než přijde čas. :-) Alespoň Vám to umožní zapojit fantazii a umělecký cit a zkusit najít vlastní melodii či nápěv. Snad mi odpustíte, že na tu mou, si budete muset ještě chvíli počkat. A ano, nejdříve bude nejspíš na řadě melodie a nahrávka k Letí, letí. Mějte se krásně a žijte dny s písničkou! :-) vaše Pomněnka Illienel P. S. Pod perexem je věnování. Obrázek je od Charlie Pro Aredhel , protože to ona mi dala odvahu zase psát a vě...

Pěkný večer všem! :-) Nečekali jste mě tu tak brzo, že? Musím přiznat, že ani já jsem nečekala (a nedoufala), že bych pro vás měla něco hotového do dvou dnů od zveřejnění návratové básničky. Nejdřív jsem přemýšlela, že dnešní věcičku zveřejním třeba až za týden, abyste měli čas přečíst si a okomentovat tu předchozí a aby mi aktivita na blogu vydržela o něoc déle. Jo, chtěla jsme si pro jistotu dělat maličké zásoby článků k vydávání. Ale...nakonec jsme se rozhodl, že na to peču. Víte...chci, aby moje články na blogu (pokud to nejsou záměrně vydávané archivní věci) byly autentické . Tudíž abych je zveřejňovala v době, kdy vznikly, a ne v době, kdy nemám co vydávat. Vždyť můj blog je má kronika. A co lépe ukazuje, jak se peru se životem a co zrovna prožívám, než moje básně? Proto vám ji sem dávám už dnes. Dalo by se říct, že je úplně čerstvá , sotva utržená ze stromu (jak se sami dočtete, obrazně i doslova :D). Není to ani tak básnička, je to spíš takový popěvek úplně jednoduchou, vesel...

Zdravím vás! Po velmi dlouhé době jsem konečně zase napsala báseň , dá-li se tomu vůbec tak vznešeně říkat. Možná prostě spíš něco ve verších. Co mi neuteklo dřív, než jsem to stačila zapsat . I když tohle je stejně až druhý pokus, první se mi smazal a já musela vzpomínat a pokoušet se dát to znovu dohromady co nejvíce stejně. Jak se mám radši psát nebudu, dobré to není, ale něco z toho možná bude v příštích článcích, jak jinak, než v umělecké podobě (Proč to psát přímo, že? Kdo by to četl?). Protože je to po dlouhé odmlce "první" tvorba tady pod majákem, budu moc vděčná za vaše reakce. Zpětná vazba je pro mě důležitější než dřív. Mějte se pěkně a nepřestávejte tvořit a snít! vaše Ilienel Navštiv mne, Múzo, pohlaď mé skráně, v té zimní noci chladivé. Zahřej mé dlaně, ať zkřehlými prsty mohu psát opět básně své. Útržky veršů na oroseném skle, jen spatří svět, hned zmizí zas. Jaká to škoda, vyprávět všem chtěly, o světě, jenž je plný krás. Leč byla to jen slova, nebyla spj...

Milí návštěvníci tohoto blogového místečka, dlouho tu bylo ticho. Přístav zůstal opuštěn a světlo majáku pomalu vyhasínalo. Moje světýlko však svítilo čím dál více, konečně v mém životě nastaly velké pozitivní změny, díky kterým jsem měla dost síly žít s úsměvem i bez útěchy modrého přístavu. Bylo mi ale líto, že nechávám majáček pohasínat a nemůže dál svítit vám, mým milým a vzácným hostům. Nebudu vám lhát. Byly doby, kdy jsem si na tohle místo ani nevzpomněla. Ale pak byly chvíle, kdy jsem si vzpomněla a...kdy se mi stýskalo. A měla jsme pocit, že jsem opustila něco, co mi přece jen svým způsobem trochu chybí. Proč? Odešla jsem bez rozloučení. Neukončila jsem tuto kapitolu mého života a nechala tuto blogovou kroniku nedopsanou, otevřenou, ale s prázdnými listy a vyschlým perem. Teď se vracím, abych se s vámi rozloučila...a nebo se vrátila k psaní. Ovšem jen velmi velmi nepravidelnému, nárazovému, jak přijde, čas, chuť, potřeba či nápad. Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Ovše...