Illienel

Zdravím vás! Možná se tu v nejbližších týdnech budou sem tam objevovat podivné články bez úvodu (pár už jich tu najdete). Doufám, že vás neodradí od navštěvování tohoto blogového koutku ani vás nepolekají. Je to jen dočasný způsob terapie. Snažím se dostat ze sebe všechen ten bordel, který se ve mě za dlouhé roky nahromadil. Kamarádka dělá studii o tom, jak na člověka působí psaní po psychické stránce. A ačkoliv ještě neznám výsledky, myslím, že psaní může být nástrojem, který člověku pomáhá, když je mu zle. Ať už srovnat si v sobě myšlenky a pocity, vypsat se z toho, co nás trápí nebo uniknout do světů fantazie. Velká většina lidí, které znám, začala psát právě ve chvíli, kdy jim samotným nebylo nejlépe. Někteří lidé dokonce jsou schopní psát a tvořit pouze tehdy, když je jim zle. Proč to tak je? Na tuto otázku hledají odpověd jiní. Já sem teď přidávám další kousek, který je psán bez tvůrčího záměru, čistě jako myšlenky a emoce, které se prodraly ven a ruka je zaznamenala na papír... ...

Bez úvodu... Kolem srdce jinovatka, v očích střepy rampouchů, slzy mění se v křištálové perly. Studí to, být sám se svou myslí, sám se zničenou duší, sám s vyhořelým srdcem. Kde se vzal požár v krajině zimy? Místo vlídných očí holá stěna, smutný pohled plyšového psíka. Místo vřelého objetí mrazivý vzduch z otevřených oken. Místo radosti a smíchu, slzy a strach. Zapomenutí Opuštěnost Selhání Ne, to není to nejhorší. Nejhorší je pocit, že vás nikdo nepotřebuje! Kdybys zmizel, zůstane tu po tobě prázdné místo? Nebo již zítra bude někdo sedět na tvé židli? Tvou fotku nahradí fotka někoho jiného. Všechna tvá místa budou obsazena někým dalším. Všechan místa, kam jsi patřila, v životech lidí, v srdcích přátel. Postradatelná Nahraditelná Zbytečná... to je ta největší bolest, největší zima, největší mráz, mráz, který zabíjí... ale kdo by se chtěl vracet na slunce, když ho objala náruč mrazu? ledové střípky ti dopřejí zapomenout... až se vzbudíš, nikde, bez ničeho, nebude to bolet...

Zdravím! :-) Tak jsem se zase rozhodla, že se s vámi o něco podělím, aby to tu nebylo tak prázdné. Protože kde je prázdno, tam bývá smutno. A já bych byla moc nerada, kdyby toto místo bylo smutné. Jak se mi daří? Je to pořád špatné nebo horší. Ale vždy se najde něco pozitivního, i kdyby úplná drobnost. Po 6 letech se mi povedlo dostat jedničku z matematiky na vysvědčení (sama nevím jak) a obhájila jsem si tím po roce, kdy jsme měla z matematiky za 3, vyznamenání (ačkoliv absence se stále drží cca na 190 hodinách). Zdraví je špatné, ale únava stokrát horší. Poslední tři dny trávím valnou část dne v posteli a noci tím, že se snažím nevnímat, nemyslet a nesnít. Pouze spát. Daří se to jen někdy. Navíc mi moje milovaná léčba, která mě drží jakžtakž už pár měsíců na nohou, začala prokazovat výraznější vedlejší účinky. Takže jen čekám, jak se to bude vyvýjet a skoro pořád odpočívám, nedokážu vyvýjet velkou aktivitu. Bohužel pro blog nedokážu ani psát, i na to jsem příliš unavená (já vím, zní ...

Zjevení Janovo 3:20 "Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou." Kde jsi? když se probouzím do dalšího rána, zcela sama... Kde jsi? Když zase čelím problémům, těžkostem, bez pomoci... Kde jsi? Když s hlavou těžkou, zas a zas přečkávám noc bezesnou... Kde jsi? Úzkost mě svírá. Proč jsi tam a ne zde, příteli můj? Kde jsi? Je mi tak smutno. Kam ses mi jen ztratil, kamaráde? Kde jsi? Jsem tady sama, ztracená ovečka, bez pastýře. Kde jsi? Otce postrádám, už nevím kudy dál, víru ztrácím. Kde jsi? Proč jsi nepřišel, nepomohl v nouzi, neutěšil? Kde jsi? Snad jsi zapomněl, nechal mě bojovat samotnou s tmou. Kde jsi? Neobejmeš mě? Nevezmeš za ruku? Nemáš mě rád? Jsi se mnou, když ráno vvstávám. Jsi se mnou, ve svátek i všední den. Jsi se mnou, zlé sny zaháníš. Jsi se mnou, pokoj přinášíš, za ruku držíš mě, v nouzi přicházíš. Jsi se mnou, dáváš mi radost, držíš mě v objetí, jsi světlem v tmách. Jsi se mnou, do...

Mí milí, vítám vás v zemi věčně zapadajícího slunce. Když po noci temné rozední se a vy uletíte na křídlech fantazie. Když konečně můžete snít. Je to jako znovu dýchat. A čerstvý vzduch léčí. Stejně jako naše snové světy a příběhy... Děkuji, že mohu znovu plout tím krásným vesmírem. Vaše Illienel Imaginarius - Iluze stá pátá Hudba: Dr. Who Soundtrack - This is Gallifrey Ležela v trávě a odpočívala. Přemýšlela. Myslela na svůj domov. Na zem, kterou znala od narození. Kde vyrostla. Na to, že to vše opustí. Možná bez možnosti návratu. Ale hlavně myslela na něj. A na to, že se k němu chce co nejdřív vrátit. Pak je spatřila. Byly tam. Stíny. Postavy. Slunce prchájící před mraky jí ukazovalo čas. Čas, kterého zbývalo sotva na jeden nádech a přeběhnutí lesní cesty. Slunce zoufale prchalo před černou stěnou. Ona také musela prchnout. Stejně zoufalá. Nestihne to. Měla by si to promyslet. Rozloučit se. Ale nemůže. Musí jít. Musí to stihnout! I kdyby se tam měla dostat jen její část. Věděla, že j...

Má smysl se vracet a snažit se křísit něco, co už je polomrtvé? Nebo je snažší a smysluplnější dát život něčemu novému? Přišla bouře zlá Zář majáku pohasla Hvězdy se skryly Jen trosky lodě zbyly Kde dřív přístav byl Já měla to tu ráda Svou zátoku snů Bárky duší spřízněných Pluly v okolí A co chvíli přistály Z místa milého Odplula jsem s odlivem Proudy mě strhly Bouře zlámala vesla Z plachty jen cár zbyl Zda novou loď postavím To je ve hvězdách Já bojím se návratu Ale není nic Co přál by si Maják víc... Chtěla bych se vrátit Do přístavu s majákem Chtěla bych se vrátit Plout dál zátokou snění Chtěla bych se vrátit Na ostrov opuštěný Chtěla bych se vrátit Však otázky hlavou zní Chtěla bych se vrátit Nevím, mám-li vůbec kam Nevím, dokážu li plout Najde sem někdo cestu? Nechci tu být sama...

Dnes bez úvodu...jedna nevím co...báseň? Myšlenkové blouznění? Nevím. Nejspíš jen pár slov... (autorkou obrázku je Penny - penelopeo.blog.cz) Nezabíjejte sen... Každému je ukradený Snění je terčem posměchu Tak nebuďte nás, vždyť jsme vám lhostejní! Nezabíjejte sen... Někdy každý člověk zažije pád zámků vzdušných Tisíce střepů ledových zasypou cestu vpřed, naděje, víra, přání... ...ztrácí se pod lavinou. Cíl mizí v bílých dálkách zář sněhové pláně oslepuje zrak Už nevidím svůj sen, z Panovy lodi zbyl jen vrak. Nezabíjejte sen! My potřebujem plout... Z křišťálového paláce zbyl jenom klíč Odemkl jsem dveře do Říše divů, pod troskami našel Orákulum... Bylo prázdné, až šel z toho strach Cesta i cíl, k němuž chtěla jsem jít, přání a sny, zámky, klíče, lodě... Zmizely pod přílivem reality, zaplaveny tmou, beznadějí, slzami... Má bájná Atlantido, Říše snů, má pohádková zem... kdo tě potopil? Zabíjíte sny... Už se nechci probudit!